Mexiko - místopis

Zde popisujeme místa, která jsou buď méně navštěvovaná, nebo kde se naše dojmy liší od zažitých představ či informací v průvodci Lonely Planet.

Iztaccíhuatl – 5 286 m

Iztaccíhuatl neboli Bílá žena, nečinná sopka, sousedka známějšího, vyššího a činného vulkánu Popocatépetl. Výstup na ni je v příznivém ročním období technicky nenáročný a odmění se vám nádhernými výhledy na 20 km vzdáleného, většinou i soptícího (a proto nepřístupného), souseda. Túra je minimálně dvoudenní a je víc než vhodné se před ní aklimatizovat (viz dále). Díky tomu zde nepotkáte takové davy jako na jiných sopkách.

Příjezd:
Výchozím městem je Amecameca. Zde je nutno na úřadě Parque National Iztaccíhuatl-Popocatépetl (nachází se na náměstí Plaza de la Constitución) získat povolení ke vstupu do národního parku. Je to formalita, vyřízení je hotovo během 10 minut. Dále se jede autem či taxíkem na Paso de Cortés (3 650 m), zde po předložení povolení můžete pokračovat na La Joya (4 000 m). Na Paso Cortéz vede asfaltka, na La Joya už jen prašná (ale celkem sjízdná) cesta.

Výstup:
Řídili jsme se popisem v Lonely Planet a šli na Iztu takto:
0. den.: aklimatizační výlet na La Malinche (4 460 m) , 2x přespání ve 3000 m
1. den: výjezd autem na La Joya (4000 m), hned týž den výstup na těžko do bivakovací chaty ve 4 780 m - 3,5 h s plnou bagáží (nalehko se to dá zvládnout za 2 h, což jsme později neplánovaně zkusili taky), zde jsme přespali
2. den: ráno výstup na lehko na vrchol (3 h) a sestup zpět až na La Joya
To ale nebylo z hlediska aklimatizace ideální, pořádně nás všechny bolela hlava a noc ve výšce 4 780 nestála za nic.
Po těchto zkušenostech, jakož i po setkání s místním horským vůdcem, který nám popsal, jak vodí nahoru klienty, bychom doporučovali tento postup:
0. den: příjezd na Paso Cortéz, zde strávit noc (popř. místo toho udělat jiný výškově ekvivalentní výstup s noclehem, např. La Malinche)
1. den: výjezd na La Joya (4 000 m), zde strávit noc
2. den: výlet na lehko k bivakovací chatě (4 780 m) a zpět, opět noc na La Joya
3. den: výstup na vrchol a sestup zpět (dá se to stihnout, nalehko a po aklimatizaci je to nahoru 4 - 5 hodin, dolů tak 3) Při této variantě by měla být aklimatizace v pohodě (pro přivyknutí výšce je důležitější kde přespíte, než kam vyběhnete na jednodenním výletě), navíc půjdete nalehko.

Obtížnost:
Liší se podle ročního období, ale v tom nejpříznivějším jde o technicky nenáročnou vysokohorskou turistiku, kde bojujete „jenom“ s nadmořskou výškou. Na cestě nejsou prakticky žádné lezecké úseky. Cesta není značená, ale je solidně vyšlapaná (trefili jsme ji i po tmě). Vede buď sutí (teleskopky se docela hodí) nebo po pevném štěrku.
Nejpříznivější k výstupu je konec období sucha (březen, duben), kdy je na sopce minimum sněhu (jen v jedné vrcholové partii a je toho asi 150 m po rovině). Vrcholový ledovec, který zasahoval až k bivakovací chatě, roztál cca před 7 lety a od té doby se neobnovuje. Izta tím přišla o neznámo kolik metrů výšky, takže cifra 5 286 už je jen orientační. V období dešťů na Iztě sněží a napadne i nějaký ten metr. Do jaké nadmořské výšky pak sníh sahá, je asi hodně variabilní, ale nějaké vybavení typu mačky by se hodit mohlo.

Možnosti noclehů:
Na sedle La Joya, asi 500 m od příjezdového parkoviště, je vysílač (La Antena), kde se dá ubytovat. Je zde několik 4lůžkových (postele s matracemi) pokojů s krbem, společné WC a umyvadlo s tekoucí vodou. Toto ubytování využívají hlavně průvodci se svými klienty, ale prý je přístupné i veřejnosti. Jedna noc by měla stát kolem 20 pesos, klíče jsou k mání asi na Paso de Cortéz (ale raději se zeptejte už na úřadě v Amecamece).
Přímo na parkovišti La Joya se dá přespat pod přístřeškem, ze tří stran krytým. Nejspíš jde o stánky pro víkendový prodej nevímčeho. Je zde ale hnusně prašno (variantně hnusně bahno) a žádná voda.
Cestou na bivakovací chatu je několik míst, kde lze postavit stan nebo jen zabivakovat, při troše štěstí i částečně pod skalním převisem. Opět žádná voda.
Bivakovací chata má palandy, kam se v nouzi vejde naším odhadem 25 – 30 lidí. Lidi tam při sestupu nechávají jídlo, plyn, někdy i vodu. Přírodní zdroj vody není (pokud nenapadne sníh :-)).

La Malinche - 4 460 m

Nečinná sopka, cíl nedělních výletníků z Mexico City, kteří ji neváhají zdolávat v teniskách, slečny v šatečkách apod. Hora to není nijak zvlášť půvabná, takže jako samostatný cíl nemá smysl. Výstup na ni představuje 1denní výlet a hodí se jako aklimatizační túra před pokusem o vyšší vrcholy. I když je terén nenáročný, výška přes 4 000 metrů už s vámi může slušně zamávat.

Výstupová trasa:
Na Malinche vede jediná cesta, a to z rekreačního střediska Centro Vacacional Malintzi. Není značená, ale zato důkladně vyšlapaná. Za střediskem kousek po asfaltce (jejíž serpentýny si můžete zkracovat lesem hned od začátku), posléze se pokračuje po prašné cestě lesem kolmo vzhůru. Asi po 2 h vyjdete nad pásmo lesa a vrchol uvidíte před sebou. Cesta dále vede převážně sutí. Posledních pár metrů pod vrcholem je skalka. Z kempu na vrchol nám to trvalo 4 h.

Nocleh:
V zásadě jsou jen 2 možnosti:
1) na divoko v lese pod sopkou - to jsme nezkoušeli, neb je to národní park, ale podle jiných popisů na netu by to neměl být problém. Nepříjemné bude, že zde není žádný zdroj vody.
2) V rekreačním středisku Centro Vacacional Malintzi (3000 m n.m.). Je zde možnost kempovat (35 ps/os) nebo spát v poměrně drahé chatce. Smlouvat nelze. K dispozici jsou sprchy s teplou vodou a „kuchyňky“ = zastřešené koutky se stolečky a umyvadlem s vodou.

Volcán Paricutín 2 800 m

Nejmladší mexická sopka, která vyrostla z úplné roviny mezi léty 1943 a 1952. Při tom pomalu ale jistě (tedy bez obětí na životech) zavalila dvě blízké vesnice. Kostel jedné z nich dodnes poněkud surrealisticky trčí ze ztuhlého lávového pole. Na sopce potkáte spoustu projevů vulkanické aktivity, vývěry horké páry, sirné krystaly, půdu horkou tak, že se na ní nedá posedět. Pro obyvatele poklidné české kotliny převeliký zážitek :-) Výlet na sopku je celodenní a díky škobrtání v lávě může být docela náročný.

Příjezd:
Výchozím místem pro výlet na Paricutín je městečko Angahuan. Najdete zde možnosti ubytování, průvodce pro cestu na vrchol i nabídku pronájmu koně, na kterém se dá dojet až pod sopku. Přesto je Anganhuan turismem téměř nedotčený a čistě indiánský s úžasnou atmosférou. Indiánky chodí v krojích, muži na koních ženou stáda krav jako na divokém západě, z místního rozhlasu se po celý den linou podivně monotónní hlášení v místním jazyce. Indiáni jsou přátelští, zde jedinkrát jsme fotili s jejich výslovným souhlasem a obě strany se u toho náramně pobavily.

Ubytování:
K ubytování se nabízí několik rekreačních středisek (Lonely Planet uvádí jedno, my ale objevili jiné). Jde o komplexy chatek či domečků, měla by být možnost i nějaké hromadné ubytovny. Lze ale dobře smlouvat, takže vyjde překvapivě levně dopřát si chatku s vlastním WC, sprchou a krbem (my za 270 ps / 5 osob). Šetrné povahy se nejspíš bez větší újmy mohou odebrat za vesnici do lávového prachu a zakempovat v lesíku či u zavaleného kostela. Není tu ale voda, zato dosti útočné krávy.

Cesta k sopce:
Při ubytování a poté ještě několikrát se vám patrně nabídne nějaký domorodec jako průvodce. Můžete jít samozřejmě i bez něj, ovšem pak není zcela vyloučeno, že budete bloudit, jako se poštěstilo nám. Výhodou místních také je, že mají velmi srozumitelnou španělštinu.
Zajímavou variantou je jízda na koni. Pokud rádi jezdíte, zkuste se o tom s místními aspoň pobavit, není zde draho a dobře se smlouvá (už nástupní cena bude určitě nižší, než by stála taková vyjížďka u nás). Na koních se k sopce jede oklikou, po rovných pláních sopečného prachu a může to být velmi příjemné.
Pěší cesta na sopku trvá bez bloudění asi 3 hodiny (+ stejná doba zpátky), vede kolem zavaleného kostela a poté přes lávové pole. Chůze lávovým polem okolo čmoudíků páry je exotický zážitek, který ale po určité době přechází v únavné klopýtání :-) Pozor na úpal, na černé lávě může být opravdu horko, vezměte si dostatek vody a klobouček :-)

Ciudad de México/ Mexico City/ D.F.

Hlavní město Mexika, megapole, kde na rozloze dvou průměrných českých okresů žije dvojnásobek české populace. Celé noci sem proudí kolony kamionů se zbožím, aby to lidské mraveniště uživily. Průměrné čtvrti včetně centra jsou ošuntělé, zaplivané, plné života, ale kupodivu relativně bezpečné. Vedle toho působí jako zjevení luxusní čtvrti ve stylu zápoadoevropských moderních center a naopak nepřekvapí slumy na předměstích. To vše se vaří ve vlastním smogu v obrovské horské kotlině, v nadmořské výšce přes 2000 m, s pětitisícovými Popocatepeltem a Iztacchuatlem jako dominantami na východě.

O Mexico City panuje několik mýtů:

1)Je šíleně nebezpečné, každý druhý je zde zloděj, který nečeká na nic jiného, než jak zrovna vás okrást, případně rovnou odkrouhnout.
Realita je taková, že si musíte dávat pozor na kapsáře asi podobně jako v kterémkoli českém městě. Kolemjdoucí si hledí svého jako v kterémkoli českém městě. Za bílého dne se může po ulicích procházet i samotná slečna a nic se jí nestane. V noci už se to hodí méně, a ještě méně se hodí touto dobou bloumat po centru, ale zajít si do hospůdky pár ulic od vašeho hostelu je v pohodě.

2) Mexické metro je úplně hrůzostrašné a nevyjdete z něj bez úhony.
Realita je taková, že metro je úplně normální, čisté, a nikdo si vás nebude všímat o nic víc, než každou chvíli kolem procházejících prodavačů a kejklířů, kteří se snaží vydělat si na živobytí. Jízda metrem má naopak své půvaby, o kterých kouzelně píše Zdeněk Šmíd:
Mexické metro je tak rozlehlé, že některé jeho tunely jistě vedou až do aztéckého dávnověku. Přinejmenším se tam jede z těchto stanic: Cuauhtémoc, Tlateloco, Cuitlahulac, Popotla. Každá stanice má nejen jméno, ale i symbol: pyramidu, papouška, květinu, deštník, sombrero, indiánskou hlavu. To proto, že několik milionů capitalinos, nemluvě o náplavě z venkova, neumí číst. Pozoruhodný je způsob výměny pasažérů na nástupištích. V méně temperamentních částech světa sestává výměnný akt ze dvou fází: 1) vystupování, 2) nastupování. Ne tak v Mexiku D.F. Oba akty se zde podařilo transformovat v akt jediný: přetlačování. Podmínkou zdařilého přetlačování je, aby vystupující i nastupující zahájili současně, a přitom se smáli od ucha k uchu. Slabší jedinci prohrávají a jsou po právu odsouzeni k čekání na další soupravu či k jízdě do dalších stanic. Ale zoufat si nemusí, času je dost: v metru D.F. neexistují časově omezené jízdenky, stejně jako tu neznají revizory. Venku si prostě koupíte lístek za dvě pesos, stroječek u vchodu vám ho zhltne a za odměnu vás pustí dovnitř. Tam se můžete přetlačovat, jak dlouho chcete.

3) V Mexico City je takový smog, že by se dal krájet.
Čistý vzduch tu zrovna není, ale běžně zdravý jedinec se dusit ani slzet nebude. Přítomnost smogu vynikne spíš při pohledu z některé z okolních sopek (Iztaccihuatl, Malinche), odkud po většinu dní v roce uvidíte krajinu v podezřele hustém oparu.

Ubytování:
Je výrazně dražší než kdekoli jinde v Mexiku. Počítejte minimálně 100 ps/os/noc, běžná cena je tak 120 ps. Ovšem můžete takto bydlet třeba i vedle hlavního náměstí.

Památky a spol.:
Ve městě je co okukovat i několik dní. Určitě nevynechejte pověstné antropologické muzeum (pověst nelže), víceméně do města lze počítat i také asi 30 km vzdálený Teotihuacán, kam se bez problémů dostanete autobusem od konečné metra Indios Verdes . Jinak vybírejte dle libosti a průvodce…

Kultura:
Nenechte si ujít nějakou živou hudební produkci. I když nejste zrovna hudební fandové, užijete si výbornou mexickou atmosféru. Pověstní mariachis mohou být trochu problém, protože hrají jen na objednávku. Jedna „runda“ by měla stát něco kolem 100 pesos, ale nezkoušeli jsme to. Pokud si je neobjednáte sami, nezbývá vám než čekat, až tak učiní někdo v okolí. Výbornou zkušenost máme s živou hudbou v baru. V barech a hospůdkách se živě hraje od čtvrtka do neděle. Zeptejte se např. ve vašem hostelu, určitě vám majitelé poradí vhodné podniky v okolí.

Motýli monarchové – rezervace El Campaniro / El Rosario

Do zalesněných hor na hranicích států Michoacán a México putují každoročně na podzim milióny motýlů, monarchů stěhovavých, kteří musí přeletět více než 4000 km z oblasti Velkých jezer na hranicích USA a Kanady. V noci a časně ráno se motýli shlukují do houfů pokrývajících celé stromy a ohýbajících větve k zemi. S přibývajícím teplem začínají během dne poletovat jako zlaté a oranžové vločky…
Lonely Planet, 2003

Tuto podívanou můžete shlédnout cca od poloviny listopadu do konce března, a to ve dvou rezervacích (celkově motýli zimují na mnohem větší ploše) – El Campaniro a Sierra Chincua. Ta první, při vesnici El Rosario, je známější, tedy i navštěvovanější, ale zato nebude problém sem sehnat dopravu. Průvodce, který s vámi do rezervace povinně půjde, vás zavede do míst, kde jsou aktuálně největší kolonie motýlů, ale nepustí vás do bezprostřední blízkosti. Dalekohled, či pro fotografy pořádný teleobjektiv, se docela hodí. I tak je les plný šustících, poletujících motýlů velkým zážitkem.

Doba návštěvy
Můžete-li si vybrat, navštivte rezervaci mimo víkend a po ránu. Podle počtu stánků, parkovišť a šíře cest soudíme, že zde o víkendech musí být pořádně přelidněno. Lonely Planet doporučuje jít do rezervace brzy ráno, abyste viděli motýly, jak se probouzejí. Podle našich zkušeností to není třeba s tím brzkým ránem úplně přehánět – v nadmořské výšce 3500 m, v níž rezervace leží, klesají v noci teploty k nule a tak ráno trochu trvá, než se motýli zahřejí a začnou létat. Ideální doba k návštěvě je od 10 do 12 h – kolem 10. se motýli probouzejí a kolem 12. přijíždějí první autobusy turistů.

Doprava + ubytování
K tomu nemůžeme podat moc informací, protože jsme přijeli večer autem a přespali ve stanu na parkovišti (po ránu chodili okolo místní a nikomu to nevadilo).
Vesnice El Rosario, u níž rezervace leží, je vyložená horská díra, kde možnosti ubytování očekávat nelze. Dle Lonely Planet jsou výchozími místy s ubytováním a veřejnou dopravou městečka Angangueo nebo Zitácuaro; pokud vám nevadí davy lidí, tak zájezdy se pořádají z Morélie.

Sierra de Órganos (Varhanní hory)

Tato přírodní rezervace, jíž Lonely Planet zcela nepochopitelně věnuje pouhý jeden odstaveček a ostatní průvodci ani řádku, patří k tomu nejkrásnějšímu, co jsme v Mexiku viděli. Rozlehlé skalní město, plné bizarních útvarů, barev a kaktusů je jako vystřižené z westernu. Však se zde westerny také natáčejí.
Je to přírodní rezervace s lidovým vstupným (10 ps), za další pakatel (10 ps) zde můžete tábořit a procházet se mezi skalami jak vám libo. Není zde ale žádný zdroj vody a nejezdí sem veřejná doprava. Park se nachází asi 25 km od městečka Sombrerete ve státě Zacatecas.

Sierra Madre Occidental

Mezquital

Za humny městečka Mezquital (asi 100 km jižně od Duranga), na konci silnice, se zvedá masív divokého pohoří Sierra Madre Occidental, který je národním parkem. Místo je zcela turismem nedotčené, nikde se o něm nedočtete ani řádku. My jej objevili náhodou při pokusu o průjezd horami.
Patříte-li mezi milovníky horské turistiky, těžko budete v Mexiku hledat příhodnější místo k jedno i vícedennímu treku. Hory jsou sice vyprahlé, ale protkané četnými potoky a říčkami s vodou na mexické poměry překvapivě čistou. Nabízí se jednodenní výlet do kaňonů, které ústí přímo za městečkem, výstup na dominantní horu (viděli jsme na jejím vrcholu velký kříž), či se můžete zanořit do hor hlouběji na více dnů. Není problém se popovézt či vrátit stopem po poměrně frekventované horské silničce, na korbu vás vezme úplně každý. Určitě si pro tuto oblast opatřete mapu od INEGI! V době naší návštěvy (březen) zde panovalo příjemné počasí, kdy slunce bylo sice velmi ostré (nezapomeňte dlouhé bavlněné oblečení a klobouk), ale vzduch příjemně chladný. A pozor na štíry pod kameny :-)

El Salto

Podivné sídlo ležící na silnici vedoucí z Duranga na pobřeží Tichého oceánu. Dostali jsme na něj doporučení coby na krajinově atraktivní oblast, zmínka stejného charakteru je i v Lonely Planet: Obzvláště malebné a zajímavé je okolí silnice vedoucí z Duranga západním směrem do přímořského města Mazatlán. Lze zde spatřit celou řadu přírodních zajímavostí – např. vodopády, kaňony a pralesy v okolí města El Salto…
Cestovatele, kteří by nás sem chtěli následovat, si dovolujeme důrazně varovat: El Salto je jeden velký špinavý slum na okraji ještě špinavějšího kaňonu, jímž hučí špinavé vodopády. Kaňon sám o sobě by mohl být malebný, velikost zdejších vodopádů je celkem úctyhodná, ale znečištění vody i okolní krajiny je opravdu zoufalé. Možná, že pokud sem pojedete za několik let od vzniku těchto řádků, podaří se někomu postavit v El Saltu čističku a ze slumu udělat normální městečko.
Nicméně pokud vás takové neutěšené konce světa přitahují, může být návštěva zdejších končin zajímavá. Nebezpečné to asi není (i když podle ošuntělého vzhledu má člověk dojem, že nepřežije dvě hodiny :-)), alespoň my ve zdraví našli i ubytování a přežili noc :-)

Zacatecas

Hlavní město státu Zacatecas je zajímavé díky stavbám z růžového mramoru včetně nádherné katedrály, jejíž portál je vrcholem mexického baroka. Jedete-li okolo, stavte se zde na hodinku.
Delší courání po centru zas tak příjemné není, neboť v Zacatecasu, stejně jako ve většině mexických měst, není v historickém centru pěší zóna a automobilový provoz je standardně hustý.

Guanajuato

Nádherné Guanajuato se tísní na strmých srázech ohromné rokle, úzké uličky se kroutí na svazích a zanořují se pod zem mnoha tunely. Tato absurdní poloha mu byla dána do vínku v roce 1559, kdy zdejší naleziště stříbra a zlata patřily k nejbohatším na světě. Značná část architektonických památek, vzniklých díky tomuto bohatství, se dochovala neporušená do dnešní doby. (…) Guanajuato je na seznamu UNESCO.
Lonely Planet 2003

Lonely Planet nepřehání ani v nejmenším. Celé Guanajuato je jedno velké historické centrum s uzounkými uličkami, které jsou v Mexiku tolik vzácnou pěší zónou. Automobilová doprava je totiž vedena právě zmiňovanými podzemními tunely, protože do úzkých uliček na zemi by se prostě nevešla. Není to ovšem zdaleka nejkurióznější důsledek stísněnosti zdejšího prostoru: místa se nedostává ani na městském hřbitově, a tak jsou hroby, za něž pozůstalí neplatí poplatky, exhumovány a zvláště vydařené mumie (pro jejichž samovolný vznik jsou tu velmi příznivé podmínky) vystaveny v místním muzeu.
V Guanajuatu stojí za to strávit alespoň celý den a nasávat atmosféru úzkých uliček, kochat se rozhledem z vyhlídky, odkud město připomíná stavebnici ze stovek barevných kostek, a vychutnat si večerní život s venkovními zahrádkami restaurací a hudbou mariachis. Město je univerzitní, a tak to zde opravdu žije.

Valle de Tehuacán – Zapotitlán de Salinas

Valle de Tehuacán neboli kaktusové údolí. Odbočíte z dálnice a najednou jsou okolní kopce pokryty obrovskými sloupovitými kaktusy tetecho, takže vypadají jako jehelníček. Těsně před vesnicí Zapotitlán de Salinas se nachází botanická zahrada (Jardín Botánico, otevřeno od 9 do 18), v níž můžete obdivovat nejen háje těchto obrů, ale i desítky dalších druhů kaktusů. Je tu i malé muzeum, kde se dozvíte, jak se který kaktus jmenuje, můžete si podle fotografií určit již spatřené hady a zhodnotit velikost kojota. Kaktusovými háji se můžete samozřejmě procházet i mimo zahradu, ale brzy zjistíte, že v zahradě v prosekaných cestičkách je to přece jen o něco pohodlnější :-)

Oaxaca

Hlavní město stejnojmenného státu, s klasicky pravoúhlým centrem, kde se jednosměrky plné aut, lidí a hluku střídají s tichými uličkami barevně vymalovaných domků a stinných nádvoříček s atmosférou jižanské oázy. Hlavní náměstí, zvané jak jinak než Zócalo, je plné života: prodejců všeho možného, živé hudby, restaurací. Oaxacké tržiště je jedno z nejpověstnějších v Mexiku: seženete tu všechno od běžné zeleniny, přes slamáky, indiánské oblečky (dámy, doporučujeme :-)), drogistické a železářské zboží, až po zdejší specialitu – sušené kobylky (chapulinas). Vše za příjemné ceny a s dávkou indiánské atmosféry k tomu.

Ubytování:
Neomezujte se na výčet hostelů v průvodci. Centrum je plné malých hotýlků, kde se ubytujete za stejné či nižší ceny než v hostelu a dostanete za to větší komfort (samostatnou koupelnu + WC, povlečené postele, ručníčky…). Ceny jsou většinou pevné (visí na nástěnce poblíž vchodu), ale někdy se vám může podařit trošku smlouvat.

Kultura a jídlo:
Za kulturou hudební se vypravte večer na Zócalo. Téměř jistě tam potkáte živou kapelu.
Okolí Oaxacy je proslulé výrobou ručně tkaných koberců. Koberce, koberečky a kobercové taštičky můžete koupit buď na tržišti v Oaxace, nebo (a to doporučujeme) se lze vypravit přímo do některé z dílen v okolních vesnicích (viz Okolí Oaxacy).
V Oaxace najdete také spoustu krajových lahůdek, pravda spíše exotického ražení pro odvážnější povahy :-) Specialitou jsou zde tortillas s fazolovou majdou, jejíž hnědá barva může působit na pohled trochu divně :-), ale je to docela dobré. Kapitola sama pro sebe jsou zmíněné sušené kobylky. Připravují se s různým kořením, takže chutí se dají nejvíce přirovnat k chipsům.
A všemu vévodí samozřejmě mezcal – zdejší varianta agávové pálenky tequilly. Správný mezcal musí na dně lahve obsahovat červa – to je mezcal con gusano. Dále se vyrábějí nesčetné ovocné, kakaové a čokoládové varianty. Navštivte některou ze specializovaných prodejen – mezcalerií, kde vám dají průřez produkcí zdarma ochutnat. Uvidíte, jak se vám pak bude báječně nakupovat :-)

Okolí Oaxacy

Teotitlán del Valle

Jedna z vesnic proslulých výrobou koberců. Najdete zde „kobercové“ tržiště na náměstí (kde je o poznání větší výběr než v Oaxace) a řadu soukromých dílen. Zkuste do některé nakouknout, majitelé bývají ochotní, ukážou vám výrobu a můžete zde i nakoupit. Každý kus je originál. Nám se takto poštěstilo narazit na anglicky hovořící rodinu a povídání s nimi o vzorech a barvách bylo jedním z nejfolklórnějších zážitků v Mexiku vůbec. Samozřejmě jsme zde pak nakoupili, protože koberec, s jehož autorem jste se bavili a jehož ozdobné okraje vám ještě před vašimi zraky dopletla celá rodina, má úplně jinou hodnotu, než anonymní kousek od překupníka z tržiště.

Pohoří Sierra Norte

Hory vysoké 2 500 – 3 200 metrů mohou být pro Evropana trochu zklamáním. Pohledově totiž působí zhruba jako naše Beskydy: oblé kopce se střídajícími se tmavozelenými lesy a světlými loukami. Při bližším průzkumu však milovník přírody zaplesá nad porosty bromélií, květy agáve, či poletujícími kolibříky a exotickými motýly. Ke spatření je toho teoreticky mnohem víc (motýlů údajně 300 druhů, ptáků 400) včetně jaguára. Jde ale o záležitost štěstí (kolikrát jste viděli v českém lese třeba lišku?), obvykle budete rádi za jednoho kolibříka a 10 bromélií.
Co je ale sázka na jistotu, je údolí mezi vesnicemi Latuvi a Lachatao. Je zde asi 3km úsek mlžného pralesa s obrovskými záclonami mechů, které visí v několikametrových cárech ze všech stromů, decentně doplněny broméliemi a aranžemi převislých kaktusů. Exotičtěji nebude působit ani prales v Lacadonii. Výlet sem lze tedy jednoznačně doporučit.

Doprava, výchozí místa
Veřejnou dopravou či běžným neterénním vozem se dostanete pouze do okrajových výchozích vesnic:
1) Teotitlán del Valle, resp. Benito Juarez. Do B. Juarez jezdí velmi řídce autobusy z Teotitlán del Valle. Pravděpodobněji ale budete muset použít taxi, které vám jistě někdo místní ochotně nabídne, sotva vás uvidí postávat na konci vesnice. Pokud tedy nechcete těch 20 km a asi 1000 m převýšení jít pěšky :-) B.Juarez je vhodným výchozím bodem, pokud chcete na horách strávit více dní a nějak je třeba přejít.
2) Lachatao. Výchozí bod pro jednodenní výlet do údolí Latuvi-Lachatao. Do Lachataa téměř jistě nejezdí autobus. Neměl by ale být problém sem dostopovat, na korbu vás vezme první auto, které pojede kolem :-)

Vstupné
Území Sierra Norte patří místním kmenům Zapotéků a v rámci snahy o zastavení úbytku obyvatel (stěhují se mimo hory za prací) a udržení původního ekosystému (destruktivní těžba dřeva) zde byl spuštěn projekt Pueblos Mancomunados, jehož snahou je vytvořit místním obyvatelům jako zdroj příjmů ekologickou turistiku. Pohoří je tedy jakýmsi parkem, kam se platí vstupné (asi 35 ps /os/den) a kde se nesluší spát na divoko.

Ubytování
V každé vesnici najdete ubytování provozované v rámci komunitního projektu. Můžete se také domluvit na přespání jinde, místním jde hlavně o to, aby o vás měli přehled a abyste něco zaplatili :-)

Pobřeží Pacifiku – Mazunte

Mazunte je horká, zapadlá díra na pobřeží, kam by noha turistova nezabloudila, nebýt zdejší speciální atrakce: pozorování mořských želv.
Mazunte vzniklo původně jako centrum lovu želv, v dnešní přírodymilovné době se lov přetransformoval na turismus. Pro cestovatele unaveného ruchem lidnatého Mexika může být maličké, tiché Mazunte také příjemným místem odpočinku. Jen se připravte na horko a na komáry, tohle už jsou tropy. Moskytiéra je naštěstí standardní výbavou hotýlků.

Doprava
Do Mazunte vede velmi solidní silnice a vzhledem k želví atrakci sem určitě jezdí i hromadná doprava. Cesta z Oaxacy je poměrně atraktivní, po mnoha kilometrech horskými serpentýnami se hory z ničeho nic překlopí k moři a borovice jsou vystřídány banánovníky na strmých svazích…

Ubytování
Je zde spousta hotýlků a cabaňas, vše ve vzdušné dřevěné architektuře. Při výběru ubytování dbejte na to, abyste měli nad postelí moskytiéru.

Pozorování želv
Nás tento zážitek docela pobavil. Den před tím jsme ještě potkali nějaké Češky, které básnily, jak je to úúúžasné plavat v moři spolu s želvami, tak jsme se poměrně těšili. Nezaskočilo nás ani 150 pesos na osobu, které tato atrakce stojí. Vyjede se motorovém člunu pro asi 10 osob (varování pro suchomilné ublinkánky: sedněte si dozadu. Na rozdíl od auta je na lodi právě zadní část ta méně houpací). Jeden místňák kormidluje, druhý bedlivě sleduje hladinu. Jakmile spatří cosi, co vy ještě nevidíte (ano, želvu), motor je vypnut a lodička se tiše blíží k oběti. V pravou chvíli jde muž-pozorovatel přes palubu a skočí želvě na záda. Lapne ji za krunýř a to je chvíle pro vás. Můžete skočit do vody za ním a zmítající se želvu si pohladit :-)
Nutno podotknout, že v ceně vyjížďky je obvykle i nějaká zastávka mezi útesy, kde můžete zašnorchlovat mezi korálovými rybkami (v Pacifiku ale většinou bývá kvůli vlnám špatná viditelnost), a zajížďka k ptačí kolonii na zcela obkakané skalce. Nejdobrodružnější na celém výletu je pak přistání. Ale to už si počtěte v Deníku.

Další zajímavosti
V Mazunte, jako správném pobřežním sídle, se vaří výborné pokrmy z darů moře. Mořskou večeři určitě nevynechejte! Dále by zde mělo být muzeum želv (resp. naučné želví centrum), kde na rozdíl od mořské vyjížďky ve zdejších v akváriích uvidíte zaručeně všech 7 druhů místních mořských želv.

San Cristóbal de las Casas

Hlavní město státu Chiapas, proslulého dosud živými tradicemi místních Indiánů. San Cristóbal je vedle Oaxacy dalším rájem pro milovníky indiánských tržišť a naopak už nějakou dobu není obávanou baštou zapatistů a nepřátelských indiánů, kteří gringovi uříznou hlavu za fotografování v kostele :-)
Většina turistů míří do San Cristóbalu za „folklórním“ výletem do okolních indiánských vesnic. My jsme tuto atrakci neabsolvovali, ale podle vyprávění našich kamarádek jde o takovou trochu indiánskou ZOO. Indiány v jejich typickém a reálném prostředí sice uvidíte, včetně dosti svérázných křesťansko-okultních obřadů v kostele, ale do záběru vám neustále polezou desítky foťáků dalších turistů, kteří nebohé domorodce okukují někdy až z neuvěřitelně drzé blízkosti :-(
Jinak ale obecně platí, že indiáni se fotografovat nechtějí, a pokud už ano (nebo pokud vás přistihnou), neváhají si říct o pěkně vysoký bakšiš (klidně i 50 pesos). Chcete-li jejich přirozené fotky, počítejte s mírně adrenalinovým zážitkem a aplikováním nejrůznějších fotografických lstí. O těch našich si můžete přečíst v deníku.
Za zmínku také stojí, že díky nadmořské výšce je v San Cristóbalu velmi příjemné klima.

Ubytování
V San Cristóbalu coby turistickém centru Chiapasu je velké množství hostelů a hotýlků. Vybírejte klidně podle průvodce.

Bonampak

Díky své odlehlé poloze ne příliš navštěvované mayské ruiny. Pověstné jsou hlavně kvůli docela pozdnímu (1946) nálezu mimořádně zachovalých fresek. Bohužel odkrytá síň s freskami nevydržela zdejší horké klima a i navzdory jakýmsi pokusům o péči (do síně se smí chodit po jednom, aby se zde moc nedýchalo) zbyly z fresek za pouhých 60 let jen abstraktní barevné fleky. V jejich původní kráse je můžete vidět na replikách v antropologickém muzeu v Mexico City. A protože v Bonampaku kromě fresek nic pozoruhodného není (v porovnání s ruinami v okolí), nestojí asi příliš za to se sem přes všechna úskalí (viz níže) trmácet.

Doprava
Pokud nemáte auto, tak asi jen v rámci zájezdu z nějakého většího městečka. Autem můžete dojet až asi na 3 km k ruinám, zde vás místní stráž odstaví na parkoviště a můžete buď jít pěšky nebo si najmout kolo (v tropickém vedru nepříliš atraktivní varianty) a nebo jet předraženým taxíkem (asi za 60 ps/os). A to vás pak ještě u vstupu k ruinám bude pokoušet infarkt, protože v těch 60 ps není zahrnuto vstupné, jak jste si chvíli naivně mysleli. Celá legrace s taxíkem je jen svérázný způsob Lacandonských indiánů, jak si vydělat, což je, jak jsme záhy zjistili, pro tuto oblast typické.

Lacandonská džungle

Už nevím odkud jsme nabyli dojmu, že návštěva Lacandónské džungle a setkání s Lacandónskými indiány bude mít nádech dobrodružství z poznávání dosud svérázné kultury a přírody, něco jako Lesotho v Jižní Africe. Možná jsme jen zvolili špatný způsob, tak vám tento popis může posloužit alespoň jako návod „kudy cesta nevede“ :-)

Výlet do džungle
V Lonely Planet je popsáno několik míst v džungli, kam se lze podívat, a díky tomu si onu džungli i prohlédnout. Jednou z možností je zvolit jako výchozí bod vesnici Lacanjá poblíž Bonampaku, která je inzerována jako centrum outdoorových aktivit (treking do džungle, sjíždění řeky apod.).
Ve vesnici je možné sehnat průvodce, který s vámi půjde k některé z blízkých atrakcí: vodopádům (za které ještě na místě zaplatíte zvlášť), jezeru, ruinám zarostlým pralesem. Veškerá domluva výhradně ve španělštině.
Specialitou je, že ač ke všem místům je to tak hodinku chůze po jasně vyšlapané cestě, nesmíte jít sami. Půda zde patří Lacandonům a ti vás zkrátka na svoji zahrádku vezmou jen za úplatu (s čímž se český člověk, zvyklý svobodně se pohybovat po lesích, může trochu hůř srovnávat). Místní jsou zvyklí poskytovat i výlet do džungle s přespáním venku, ale neočekávejte, že s vámi půjdou někam dál, než oněch asi 5 km k výše uvedeným atrakcím. Více viz deník.
Výlet do džungle z vesnice Lacanjá moc doporučit nelze, zas tolik k vidění zde toho není a z věčných poplatků za úplně všechno budete brzy otrávení. Možná, že lepší to bude, pokud zvolíte jiný lacandonský cíl - např. Lagos de Montebello nebo jezero Miramar.

Yaxchilán

Poměrně rozlehlé ruiny na pobřeží řeky Usumascinty, která tvoří hranici s Guatemalou. K ruinám se musí jet asi půl hodiny lodí, což je samo o sobě pěkným zážitkem (nejspíš uvidíte i krokodýla). Díky této horší dostupnosti je na ruinách poměrně málo návštěvníků. Specialitou Yaxchilánu jsou labyrinty podzemních chodeb, při jejichž průzkumu (nezapomeňte baterku) si obklopeni netopýry a pavouky budete připadat jako Indiana Jones v Chrámu zkázy :-)

Doprava
Autem (nebo zájezdem; jak je to s veřejnou dopravou, nevíme) do Frontery Corozal, odkud vyjíždějí lodě. Provoz lodí zajišťují dvě místní kanceláře, ale vzhledem k panujícímu kartelu je celkem jedno, od které loď vezmete. Ceny jsou pevné (podle počtu osob; v zásadě čím víc osob, tím výhodnější) a nejsou zrovna nízké.
Nám se zde jakýsi pokus o smlouvání podařil, dokonce i s přespáním u řeky vedle ruin. Že je tohle možné, jsme se dočetli v cestopise a při smlouvání na tom urputně trvali. Podle obtížnosti jednání to ale asi běžné není, nicméně můžeme vřele doporučit. Večer s křikem vřešťanů a úplňková noc u Usumascinty byly jedním z nejhezčích zážitků v Mexiku. Navíc ráno vyrážíte k ruinám jako první, tedy úplně sami…
Při smlouvání tohoto typu nejednejte s kanceláří, ale přímo s kapitánem lodi (který je sice nakonec taky zaměstnancem kanceláře, ale bude se s vámi na rozdíl od kanceláře o něčem takovém bavit). Kapitán si vás najde sám při vašem bezradném bloumání poblíž řeky.

Calakmul

Obrovské a působivé mayské ruiny ležící zatím zcela stranou hlavních turistických tras. Nachází se navíc uprostřed biosférické rezervace, a tak zde můžete pozorovat řadu divokých zvířat (minimálně papoušky a divoké krocany uvidíte téměř jistě). Hlavní pyramida měří přes 50 metrů, čímž se řadí hned za pyramidy Teotihuacánu (kam se hrabe notorický známá El Castillo v Chichén Itzá s pouhými 25 metry). Pohled z vrcholu na zelené moře tropického pralesa, vlnící se do všech stran, patří k těm silným zážitkům, které ve vás zůstanou ještě dlouho po návratu z Mexika. Zvláště pokud sem přijdete na východ slunce.

Doprava
Pouze autem. Autobusy sem nejezdí a na stop byste museli mít opravdu velké štěstí, ke Calakmulu totiž vede asi 40 km dlouhá odbočka z hlavní silnice. Dle průvodce by měl být k mání taxík ze Xpujilu.
Právě díky této odlehlosti si Calakmul zachovává atmosféru monumentálního města ztraceného v pralese.

Doporučení k návštěvě
Pokud máte auto, určitě jeďte na Calakmul na večer, přespěte a ráno si vychutnejte východ slunce z vrcholu hlavní pyramidy. Jsou to jediné ruiny v Mexiku, které vám toto umožní (jinak musíte až do Tikalu v Guatemale).
Zbytek dopoledne vám pak bohatě postačí na to, abyste si, stále osamoceni, prošli veškeré zrekonstruované části. První ranní návštěvníci se začnou objevovat až tak po 10. hodině.

Ubytování
Platí informace z Lonely Planet, a to že je možné přespat na půli cesty z hlavní silnice, u kontrolního stanoviště strážců parku. Můžete si zde buď postavit stany nebo si lehnout do prázdné budovy, která má v oknech moskytiéry. K dispozici jsou vám také venkovní záchody a umyvadla. Příspěvek za ubytování je dobrovolný.
Dříve bylo možné přespat i přímo u ruin. Teď už to bohužel nejde, ale smíte vyjet před svítáním a vylézt si na pyramidy k pozorování východu slunce. Pohled na budící se prales je opravdu jedinečný. Jen si ranní odjezd dobře načasujte, nezapomeňte kromě doby jízdy k parkovišti počítat ještě aspoň půl hodiny chůze k hlavní pyramidě. Je škoda východ slunce o chvilku prošvihnout. V ranním šeru bude navíc prales plný života, po cestách budou pobíhat nosáli, nad nimi poletovat četné druhy papoušků a při troše štěstí i tukani…

Pobřeží Karibiku

Pláže Karibiku jsou v posledních letech čím dál silněji „kolonizovány“ Američany. Neplatí to již bohužel jen pro okolí Cancúnu, obludného to centra plážového průmyslu, ale v posledních letech i pro odlehlé příbřežní vesnice jižně od Tulúmu. I v tom největším zapadákově tak narazíte na vyšší ceny než ve většině Mexika, nulovou možnost smlouvání, četnější angličtinu, možné platby v dolarech a vůbec ztrátu mexické atmosféry. Tam, kde jste ještě v roce 2000 sháněli mezi místními rybáři někoho, kdo bude ochoten vás za bakšiš odvézt k nejbližšímu korálovému útesu, je dnes „přepravní družstvo“ řízené Američanem a pevným ceníkem. Cenám vládne kartel napříč pobřežím, je jedno, jestli jste o 20 km tam nebo tuhle.
Sice stále platí, že pokud se chcete vyhnout přelidněným plážím, vydejte se jižně od Tulúmu, ale nemá smysl to s odlehlostí vašeho cíle zase příliš přehánět (např. se štrachat do Xcalacu nebo Punty Allen, jako jsme to udělali my). Daleká odlehlost se projeví pouze tím, že jsou zde nižší ubytovací kapacity, což není moc dobře řešitelné nocováním na divoko (viz dále). Na ceny a atmosféru to žádný vliv nemá.

Ubytování
Ať jste drsní jakkoli, věřte, že v karibském klimatu je ubytování bez sladkovodní sprchy hodně nepříjemné a nocleh ve stanu vyložená sebevražda. V 45° vedrech (v noci pouze 30°), s permanentní 100% slanou vlhkostí a stálou přítomností komárů či ještě urputnějšího kousavého hmyzu, který proleze i moskytiérou u stanu, je jediným příjemným nocležištěm hamaka zavěšená v cabani (vzdušné laťkové chatce). Slušná cabaňa má zevnitř síť proti hmyzu, takže mezerami ve stěnách příjemně profukuje, ale hmyzoni na vás nemůžou. Počítejte však celkově s vyššími cenami, než ve zbytku Mexika.

Moře a korálové útesy

Zde vás může potkat další ztráta iluzí. Tam, kde se nachází korálové útesy, se nedá v moři plavat. Kde se dá plavat, nejsou korálové útesy. Vzdálenost útesů od břehu je průměrně 300 – 400 metrů a mezi břehem a útesy je pásmo bahnité zarostlé vody o hloubce od 10 cm do 1 m. Ony reklamní bílé pláže jsou totiž většinou uměle vyklučené, přirozenou podobu pobřeží tvoří mangrovníkové porosty. K útesům se moc nehodí plavat, protože buď není v čem (viz bahno a kořeny mangrovníků) , nebo je věčný protivítr, takže by vám po doplavání zbyly síly akorát tak na to se otočit a plavat zpátky.
Nezbývá tedy, než si najmout člun, bohužel jste u toho svázáni oněmi přepravními službami, které jsou stejné po celém pobřeží. Mají jednak pevné (dost vysoké) ceny a jednak pevný systém, jakým se k útesům jezdí. Nabízí se vyjížďky od 1 do 3 hod na šnorchlování u útesů, nebo tytéž vyjížďky v kombinaci s projížďkou mangrovníkovým hájem (to není příliš zajímavé – mangrovníky jsou takové jednotvárné křoví ve vodě) a nebo celodenní výjezd na vzdálenější útes, třeba na atol Banco Chinchorro. Na to už jsou ale potřeba příznivé povětrnostní podmínky, které nemusí nastat třeba celý týden, takže je to i otázka štěstí.

Ceny:
hodinová vyjížďka (resp. čistá hodina šnorchlování + cesta) 20USD (=200 pesos)/os
3hod vyjížďka (výlet k mangrovníkům + 2x 45 min. šnorchlování ) 24 USD (=240 pesos)/os. (resp. 50 USD (=500 pesos/loď)
celodenní výjezd na atol Banco Chinchorro – tuším za 80-85 USD/os.
V ceně je i drobné občerstvení (pití, nějaké čokoládové tyčinky), cena se dá trochu srazit jedině tím, že řeknete, že nechcete jídlo a vezmete si svoje.
Prohlédnout si korálové útesy nicméně za ty peníze rozhodně stojí. Dokonce i pokud nejste šnorchlováním silněji postiženi, aspoň tu jednu hodinku vyzkoušejte…

Cenoty - sladkovodní šnorchlování/potápění

Cenoty neboli studny jsou jeskyně při pobřeží zatopené sladkou vodou. Mayové je využívali jako zdroj pitné vody (a v Chichén Itzá do nich házeli mladé panny :-)).
Nyní jsou populárním cílem potápěčů - kdo by se taky nechtěl proplavat jeskyní. I se šnorchlem však rozhodně stojí za návštěvu! Voda je zde křišťálově čistá, teplá asi 28°, což je ve zdejším klimatu velmi osvěžující. Vznášíte se na hladině, pod sebou rozlehlý jeskynní dóm osvětlený denním světlem (voda vede světlo tak dobře, že pod hladinou vidíte i v místech, kde už je nad hladinou tma), obeplouváte obrovské krápníky, míjíte hejna rybek či sladkovodní želvu. Díky čisté vodě si připadáte, že jeskyní létáte…Rozhodně doporučujeme, jedno z the best of Mexico!
Ceny:
do cenot se platí jednorázové vstupné, za které tam můžete setrvat jak dlouho chcete. Máte-li potápěčskou licenci, lze zde půjčit výstroj a zapotápět se ve vytipovaných prostorách (asi bude záviset na každé cenotě a na vaší pokročilosti).

Punta Allen

Odlehlá vesnice na pobřeží Karibiku, asi 40 km jižně od Tulúmu, na okraji biosférické rezervace Sian Ka´an. Jsou zde možnosti potápění, a pokud jste zanícení přírodovědci (zejména ornitologové či botanikové), může být pro vás zajímavá návštěva mokřadů v rezervaci s průvodcem (kontakty viz Lonely Planet). Exkurze však není levná a pro průměrného přírodomilce je příliš detailní a málo efektní (= ptáci jsou buď tak daleko, že bez teleobjektivu si neškrtnete, nebo jde o druhy pro laika nezajímavé). Pokud si chcete opravdu vychutnat krásu exotických ptáků, zajeďte na Río Lagartos, kde při projížďce lodí uvidíte plameňáky, pelikány či ibisy z takové blízkosti, že slintat budou nejen fotografové :-)
Pro šnorchlování na útesech u Punta Allen platí fakta uvedená výše u Pobřeží Karibiku: musíte si najmout loď. Navíc díky rezervaci povinně nafasujete plovací vestu, abyste při volném plavání neokopávali korály. Nakonec to není tak protivné opatření, jak se zprvu zdá, naopak vám umožní plavat nad opravdu hodně mělko položenými korály, které tak mají díky světlu lepší barvy. A vůbec se s vestou pohodlněji fotí :-)
Návštěva Punty Allen má tak význam jedině kvůli přírodní rezervaci pro přírodovědce – profesionály nebo velmi nabušené amatéry. Šnorchlování je zde stejné jako kdekoli jinde jižně od Tulúmu. Proto dle našeho názoru stačí vyhledat nejbližší útesy jižně od Tulúmu a není třeba vážit prašnou cestu až sem.

Río Lagartos

Důvodem k výletu do této rybářské vesnice jsou nejúchvatnější kolonie plameňáků v Mexiku. Mangrovovými stromy lemované ústí řeky je také domovem bílých, červených a stříbřitých volavek, bílých ibisů, stovek dalších ptačích druhů a malého počtu krokodýlů, kteří dali vesnici jméno (Řeka Aligátorů).
Lonely Planet 2003

Zde L.P. opět nepřehání. Sice jsme neviděli jiné kolonie plameňáků v Mexiku, abychom mohli porovnat míru úchvatnosti, úchvatné to nicméně bylo. Potvrdila se nám zkušenost z Afriky – když jdete pěšky, zvířata utečou. Když jedete nějakým dopravním prostředkem (zde na lodi), vidíte celou faunu krásně zblízka…
V Río Lagartos jsme navíc měli pocit, že za své peníze (ani zde nejsou ceny nízké) dostáváme plnohodnotné služby: Kapitán lodi s námi vyjel v krásném podvečerním slunci. Zatímco jsme krmili nálety desítek racků (nafasovanými sušenkami), a pak se kochali ibisy a plameňáky z blízkosti asi 2 metrů, prohlížel dalekohledem obzor a hledal hejna plameňáků. Našel je až při západu slunce. Takže jsme samozřejmě zatměli, ale nijak nespěchal, naopak nám nabídl noční koupačku v jezírku po těžbě soli (voda slaná jako v Mrtvém moři, tak jsme si vyzkoušeli to pověstné nadnášení, fakt funguje :-), potom pozorně odhrnul střešní plachtu, když si všiml, jak jsme u vytržení z dokonalého úplňku, a nakonec zastavil u vývěru sladké vody, abychom se mohli z té solné koupele umýt. Celá vyjížďka tak trvala asi o hodinu déle, než jak jsme ji na začátku zaplatili. Po příjezdu se pan šéf ihned živě zajímal o naši spokojenost a nakonec nám doporučil výbornou (a nijak drahou) restauraci s mořskými specialitami…
Zkrátka zde turista platí, ale úroveň pozornosti, které se mu dostává, tomu odpovídá. Takže se vlastně ani nezlobíte. Což je v silném kontrastu s jižním pobřežím nebo Lacandonií, kde jste zatím převážně protivně ždímáni.

 
cesty/mexico_2005/mistopis.txt · Poslední úprava: 2007/02/01 20:56 autor: lucyova

TOPlist