... pojednává o rozloučení.

Zkraťme to: loučení s Mexikem, poslední průšvihy, poslední krásy!

Smlouvání se nakonec Lucce nevyplatilo, konečná cena za výrobu nových klíčů a překódování zámku je ještě o pár set pesos vyšší. Hlavně že jsme zdraví.

Dojmy z posledních hodin v Mexiku jsou jako mozaika: nesouvislé, prchavé, muzejní, barevné. V Národním antropologickém muzeu obdivujeme nejen odvážnou moderní architekturu celé stavby, ale znovu si opakujeme všechno, co jsme viděli přímo v terénu: jednotlivé indiánské kultury, jejich stavby, náboženství, zvyky. Zbytky po všech dobyvatelích, zbytky po všech genocidách, kmenových válkách i kolonizaci. Drobky ze stolu historie. Je to nádherná expozice, skoro tak krásná jako samotné Mexiko. To je ode mě velká pochvala, nemiluji totiž muzea.

Korzujeme po centrálním náměstí, brodíme se davem v bočních uličkách, pozorujeme, čicháme, chutnáme.

Večer vyrážíme na tah. Posledních pár pesos utrácíme v kubánském baru s živou kapelou. Hudba je skvělá: kytara, kontrabas, bonga, ženský vokál. Chodí od stolu ke stolu, u každého hrají jeden písňový blok. Většinu hostů to až tak moc nezajímá, pro mě je jejich koncert vrcholným hudebním zážitkem: chodím s nimi a tleskám. Trošku si povídáme (s mou lámanou španělštinou to není slavné), hrají spíš pro mě než pro ostatní hosty. Koupil jsem si i jejich desku – špatnou, jak jsem zjistil až doma. Na živo však byli dokonalí, melodičtí, výrazní! Ne jako odvary kubánské hudby, o kterou se u nás pokouší na folkových festivalech kdekterá průměrná skupina.

Piju slavné mojito - drink z třtinového rumu, cukru, nadrcené máty a ledu.

Jsme bez peněz, bez času.

Zůstala poslední noc a návrat.

Cestu zpět ovšem nemůžu pominout jedním slovem, protože proběhla nakonec daleko dobrodružněji, než jsme čekali. Vracíme se, jak jsme přijeli: sami s Luckou. Šimon odlétal dříve, Hanička později. Na letiště přicházíme tradičně s devadesátiminutovou rezervou, ani ta nám nestačila. Naše letenky jsou totiž špatně vystavené – je na nich uveden špatný čas odletu. Ve chvíli, kdy zmateně bloumáme letištní halou a hledáme náš spoj, je už letadlo 5 minut ve vzduchu. A co teď?

Poletíme večerním spojem jen do Madridu, kde nám zaplatí nocleh v letištním hotelu. Den neplánovaného madridského výletu se nám nakonec zamlouval: prošli jsme si centrum města, pojedli a vínka popili na účet letecké společnosti, přespali v hotelu, v jakém možná dlouho spát nebudeme, zkrátka naše cestovatelské pudy nás do luxusních hotelů netáhnou.

A to je opravdu celé. Adios Mexico.

Zbyly mi po Tobě horké vzpomínky na západy slunce, vyprahlé hory a kvetoucí polopouště. Na vodu ve vodopádech, oceánech, jeskyních i umělohmotných barelech. Na pyramidy, které připomínají vápencové kopce. Na vařenou kukuřici a měkké bublání španělštiny. Na tržiště, a tváře. Na krátké příběhy bez konce.

Adios Mexico.

V Brně, podzim 2005 – léto 2006

<<< Den předchozí . . . . . . . . . . . . . Obsah