Slánské vrchy 1998

slov.jpg mrak.jpg aneb.jpg

Úvodem

Květnové puťáky mají na naší škole docela dlouhou tradici. Prošli jsme tak již Roháče, Chočské vrchy, Slovenský kras, Pieniny, Levočské vrchy, letos jsme zvládli i kus Slánských vrchů. Přesto zbývá na Slovensku ještě spousta krásných míst, takže máme kam jezdit ještě mnoho let. Zájemci o puťák musí splňovat přísné podmínky. Velmi důležitá je fyzická zdatnost, protože denně se chodí asi 20 až 25 kilometrů s batohem ve kterém jsou věci a jídlo na celý týden. Stejně důležitou podmínkou je splnění kázeňských a prospěchových kritérií. Účastník nesmí mít žádnou čtyřku a žádný kázeňský postih vyššího stupně. Po návratu z akce musí každý z přeživších do týdne odevzdat nějaký výstup do školního časopisu a nikdo se nesmí ve výuce omlouvat, že chyběl. Věk vybíraných účastníků je stanoven na základě studijního ročníku. Vybírá se od kvart, vyjímečně od tercií. Přestože výběr je velmi přísný, jak je z předchozích řádků patrné, zájemců je vždy nadbytek. Je proto nutné hlásit se do expediční sestavy včas a snažit se vyhovovat podmínkám výběru. Cílem puťáku je vždy co nejvíce vidět, projít co největší kus některých slovenských hor. Jediné co nás může pozdržet nebo dokonce zastavit je nepřízeň počasí, tak jak se stalo letos. O průběhu letošní akce a o smolném počasí si počtete v následujících stránkách …

Je vlahá květnová noc. Na nástupišti Hlavního nádraží v Brně se rozlehne pronokavé písknutí a v nádražním rozhlase se ozve hlasatel: „Vlak do Košic je připraven k odjezdu!“ Sedím v klimatizovaném kupé a pozoruji, jak se za oknem míhají předměstské zástavby. Zaplavuje mě vlna vzrušení. Vždyť se vydávám, spolu s naší školní skupinkou odvážlivců, na pospas Matince Přírodě.

Den 1, So:

Byl to dlouhý a vyčerpávající den. Trmáceli jsme se strmou stezkou ze slovnského Prešova k podhůří nejvyšší hory slánských vrchů „Šimonce“ ve výšce kolem 800 metrů nad mořem. Hned v Přerově jsme navštívili místní Solivar, který je už „delší dobu“(asi 200 let) nefunkční. Asi po hodinové prohlídce jsme zamířily ke kopcům a já měla pocit, že můj desetikilový(průměrná váha batohů byla 17,5 kg -pozn. Web.) batoh váží snad tunu. Proč proboha, ptala jsem se sama sebe, tohle všechno dělám? Když jsme ale konečně dorazily k mírnému svahu vedoucímu k Šimonce, zachvátilo mě nadšení. Už zbýva jen málo… Cestou nám pořádně vytrávilo. O tom svědčí i to, že jeden z nás i modrého slimáka pojísti chtěl! Dešťové mraky stály v údolí tak nízko, že zakrývaly pohled na okolní hory jako opona. V jednu chvíli, ke konci dne, nás prudký déšť donutil postavit stany , zavrtat se do „peřin“ a okamžitě usnout . Málem bych zapoměla, že jeden dobrovolník svůj neomalený obličej vykoupal v pravém horském bahně.

Den 2, Ne:

Druhý den jsme zahájili deštěm. Bylo deset hodin ráno a neustále lilo jako z konve. Právě, když jsem se loučila s poslední nadějí, že ještě někdy uvidím slunce, kdosi z výpravy zakřičel: „Hej, chátro! Podívejte se na nebe! Sluníčko!“. Vetšína z nás rychle vylezla ze stanů. Takovou radost jsem ještě nepocítila. Pro dobrovolníky byla nachystána cesta na Šimonku. Skoro v poloběhu jsme výstup zdolali. Byla to nádhera, jenom to počasí zlobilo a to jsme ještě nevěděli, že na výpravě vidíme sluníčko naposled. Po cestě jsme prolézali opálové baně a hledali opály. Kvůli nedostatku času jsme nemohli zůstat déle. Opět jsme utíkali před deštěm a stany jsme postavili jen tak tak..

Den 3, Po:

Od předešlého večera nepřestalo pršet. Naše lahve byly již prázdné (neměli jsme ani trochu vody na pití!!!) a jelikož jsme byli na samém vcrcholku hory Lipová, potůček nikde. Nezbývalo nám než chytat vodu do ešusu. Milane, kdy si dáme partičku lodí? Stany jsme sbalili až kolem druhé, takže jsme toto ten den moc neušli. Ztratili jsme značku a tak náš velký šéf rozhodl si cestu zkrátit. Nebyla to obyčejná zkratka , spíše „prodlužovačka“. Opět nás zastihl déšť, jenomže už nepřestal. Stany jsme postavili na krásné a travnaté louce, kdo mohl tušit, že louka se do rána promění v rybník a cesta v řeku …

Den 4, Út:

Déšť, déšť, déšť. Po další mokré noci jsme sešli z hor do malé, mírně vytopené vesničky, která se jmenuje HERĽANY. Vyžebrali jsme jednu místnost na obecním úřadě, kde jsme se mohli usušit. Městečko Herľany je známo svým gejzírem. Všichni jsme byli zvědaví, jak vysoko voda proudí, ale s naším štěstím jsme nic neviděli. Po částečném usušení na obecním úřadě padlo konečné rozhodnutí: „Jede se domů“. Každý toto rozhodnutí přijímal s jinými pocity. Někteří s radostí, zklamáním, lhostejně. Kolem poledne jsme se vydali na autobus do Košic a tam nasedli na vlak směrem Brno. Cestou jsme přestoupili na motoráček typu InterCity a tím dojeli ve 22.45 domů.

Co říci závěrem ? Přežili jsme….

  Tereza Bauerová
  Gymnáziun Integra, 5.A 

Opálové baně v Dubníku

Zámek na mříži je rozlomený a zrezivělý řetěz se povaluje v trávě, železné dveře civí rozraženy dokořán. Z podzemí vane chlad. Opuštěný důl teď slouží jako největší zimoviště netopýrů na Slovensku. V listopadu, prosinci či lednu visí na stropě tisíce drobných spáčů s hlavou dolů a se schlazenou krví a nepatrnými stahy srdce, dokud předzvěst jara nedolétne až doprostřed hory. Netopýry přitahuje do opuštěné štoly stálá teplota a vlhkost. Neruší je ani tajemní návštěvníci, kteří už mnoho let vytrvale ničí zámky a řetězy na dveřích.

Než horníci poprvé vkročili do podzemí, museli složit přísahu sepsanou v místním šarišském nářečí, aby se nemohli vymlouvat, že nerozuměli textu: „Přísahám, že verne, statočne a usilovne robic podluzén budzem…“ To musel opakovat každý novopečený havíř a slíbit, že bude poslušen všech příkazů. Horníci pracující na šachtě se museli dát nakrátko ostříhat, což v kraji dlouhých vlasů hraničilo s potupou a podrobit se při odchodu z práce důkladné tělesné prohlídce. Podle přísahy nesměli poskytovat údaje o těžbě dokonce ani nadřízeným báňským úřadům.

Přístupná štola Josef začíná pod silnicí čtyři kilometry před Dubníkem mezi haldami staré hlušiny a tvoří jediný přístup do bludiště chodeb pod kopcem Libanka. Ještě před šedesáti lety sloužila k dopravě vytěžené horniny. Dnes je v ní chůze poněkud riskantní, čas a spodní voda se zapsaly do její tváře. Jednotlivec nemá v opuštěném dole šanci. Snazší a mnohem nadějnější je skusit štěstí na starých báňských haldách. Ve tmě staří havíři občas přehlédli třpit menších opálů a shrnuli je mezi hlušinu.

I přes veškeré varování prof. Robiho, že štoly nejsou nijak zvlášť bezpečné, jsme se pustili do hledání malých mléčně bílých kamínů- opálů. Nálezy na haldách, vyvežené hlušině a také v uzavřených štolách nebyly tak velké jako v malé štole blízko silnice, která je poměrně dobře přístupná. Něteří z nás, především Michal a Šimon, v zápalu hledání zapomněli, že ostatní obědvají a neustále kutali v temné štole do jejich tajné opálové žíly. Své malé bohatství si uládali do krabičky od Šimonova mýdla a doteď je kromě Šimona nikdo neviděl.

Průmyslové zkušební vrty prokázaly, že v podzemí je ještě dost opálové horniny. Moderní pumpy si snadno poradí s vodou na níž staré parní stroje zkrachovaly. Geologicky i projekčně je těžba připravena, zbývá jenom vyrazit pár zkušebních štol. Může se těžba vyplatit? Snad ano, ale to zatím nikdo neví přesně. Zdá se však, že opály budou muset počkat, průmysl potřebuje spíše barevné kovy. Drahokamy dnes představují luxus, přesto Dubnické opály zůstávají součástí slovenských valutových rezerv.

  Zuzana Trojanová
  Gymnáziun Integra, 5.A 

Mokré noci

Některé noci, tedy všechny, byly vlhčí něž bylo třeba. Voda se vždy dostala do stanu jiným způsobem. První noc byla mokrá z důvodu špatně postaveného stanu. No, špatně postaveného, spíše nedostavěného. Nechtělo se nám totiž dodat ke stanu potřebný počet kolíků. Další noc jsme se poučili a postavili jsme stan pořádně. Vodní živel se však dostal do stanu skrz boční stěnu, na kterou jsem byl nalepen v nepřiměřené míře. A třetí, bohužel poslední, noc jsem nachystal protipovodňová opatření. Za prvé jsem ležel v dostatečné vzdálenosti od stěny stanu a za druhé rozprostřel jsem podél ní igelitovové sáčky a ručníky. I přes tahle zabezpečovací opatření se voda do stanu zase dostala. Jednak prosákla ze země a také stan již nebyl schopen odolávat vodním přívalů a začal protékat. Naštěstí už je všechno usušeno a nezbývá nic jiného než říci heslo letošního puťáku-

Nezaprší a nezaprší - zatraceně suchej rok.

  Jirka Zezula
  Gymnáziun Integra, 4.A 

Dva litry tekutin denně. Tak málo?

Kdyby se byl býval lidský druh vyvíjel ve vodě, měli bychom snad v něčem snadnější život. Vzpomeňte si kupříkladu na loňské povodně.

Když nám na letošním květnovém putování skrz Slánskými vrchy pršelo již třetí den, začali si někteří členové naší expedice uvědomovat, že proroci, kteří předpovídali i pro letošní rok silné deště s povodňovými následky, měli možná pravdu. Jelikož nestanovili lokalitu, mohlo to být klidně východní Slovensko.

Bez vody bychom ale žít neuměli, ale všeho moc škodí. Tak vezmeme vše pěkně od začátku.

Na první den si každý z nás do láhve uvařil svůj oblíbený čaj. Začaly první hádky o tom, zda je čaj lepší sladký nebo hořký. Alespoň tak tomu bylo v naší čtveřici. Rozespalí jsme vystupovali v Kysaku z vlaku, probudilo nás ale drobné mrholení, díky němuž jsme odbyli ranní hygienu. Sice jsme doufali, že se zbavíme umývání, ale zatím malý deštík naše sny zkazil. Při prohlídce Solivaru jsme byli opět přinuceni představovat si obrovské množství čiré tekutiny. Čekal nás prvý výstup na hřebínek, avšak žádný kopec to nebyl, ale jen nakloněná rovinka, jak s oblibou říká pan profesor Mahel. I přes ujištění o nepřítomnosti kopce vyrazily některým jedincům kapičky potu. Ty však byly zanedlouho smyty „kapičkami“ silného deště- lijavce. Přeháňka se proměnila v trvalý déšť a kalužinky se postupně zvětšovaly ve velké kaluže. V poledne jsme objevili úkryt před deštěm na oběd, který jsme zapili chutnou vodou z hluboké studny jménem Sova. Naše nálada se pozvedla, a tak jsme ani nezaznamenaly, že znovu začalo pršet. Déšť nám přišel nevhod, protože jsme měli venku rozbalené batohy.

Odpoledne pršelo téměř vytrvale, později začaly padat ledové krupky, které nás bušili do tváře. Protože jsme skoro celou cestu šli lesem, pršelo na nás vlastně dvakrát- jednou z mraků, podruhé z korun stromů. Všem nám byla zima a měli jsme hlad, a proto jsme teplou polévku zhltli neuvěřitelnou rychlostí. Někteří jedinci padli naprostým vyčerpáním a vzápětí usnuli. Během noci vyjímečně nepršelo, první kapky deště začaly bubnovat na stan o půl páté ráno. Museli jsme vstát později, i když jsme původně chtěli vyrazit dříve. Ranní čaj (v naší skupině vyjímečně neslazený) s vydatnou snídaní nám zaplnil žaludky a mohli jsme vyjít. Den byl poměrně teplý a slunný, až na další celonoční déšť. Naučili jsme se pít z potoka jako laňky, tj. postoj na čtyřech končetinách a lokání vody přímo z potoka. Večer jakmile jsme postavili naše příbytky, začalo pršet. Jedna skupinka měla málo vlhko, a tak si do stanu vylila plný ešus polévky.

Přes noc jsme vložili špinavé ešusy do myčky na nádobí. Napršela do nich voda až po okraj. Ráno jsme se probudili opět do deště. Tak jsme se jen najedli a znovu usnuli. Zdálo se nám o slunném a teplém počasí. Kupodivu nám došla pitná voda. Někomu dříve, a tak se ozývaly prosby: „Kdo zapůjčí nula celá dva litrů vody? Umíráme!“ Po dalším jídle jsme se vypravili na cestu s přáním spatřit vysněný Herľanský gejzír, ale bohužel nás opět chytla veliká bouře. Tu největší průtrž jsme strávili pod stromem či pod igelitem, který však utvořil kapsu a střecha byla plná vody. Někomu začala stékat voda za krk. Rozhodli jsme se pro rychlý úprk na louku a postavení stanů. Louka byla již mírně nasáklá vodou, ale alespoň bylo měkoučko. Doufali jsme, že nás příjde navštívit králíček Azurit. Do rána se nám nocležiště proměnily ve vodní postele. Večer si některé dívčiny zahrály na baletky. Taneční parket se sestával z travnaté cesty proměněné v potok s vysokou hladinou vody. Baletní oblečky byly po prvním skoku úplně promočené. Aby vody nebylo málo, někteří si dobrovolně lehli do kaluže a spali v ní až do rána.

Počasí nevypadalo, že by se chtělo umoudřit, a tak jsme sešli do civilizace- vesnice Herľany. Chtěli jsme se vrátit zpátky do kopců a do strání, ale předpověď ukazovalo déšť na několik dní. Když jsme sestupovaly do vesnice, všimli jsme si, jak vodní toky stékající z kopcú neustále sílí. Z malého potůčku kilometr nad vesnicí se stal veletok valící se obrovskou rychlostí.

Vysněný gejzír zůstal jen snem, protože měl vytryskovat své vody až ve večerním hodinách, alespoň máme záminku, proč vypravit do Slánských vrchů někdy příště. Snad se nám poštěstí.

  Krisa Trojanová
  Gymnázium Integra, 7.A 
 
cesty/male_akce/slanske_vrchy_1998.txt · Poslední úprava: 2006/09/13 16:14 autor: srerucha

TOPlist