Paříž 2008

zimně jarní výlet aneb po Eiffelovce na sněžnicích (viz fotky z Paříže)

Středa Jak už to tak bývá, na naší krátké cestě nás zaujalo, zarazilo, rozesmálo… několik věcí, o které bychom se chtěli podělit.

Zdá se, že Šimon si letos krátké výlety oblíbil, a tak měsíc po návratu z Indie už zase stojíme na autobusovém nádraží. Tentokrát mu ale nejdu jenom zamávat bílým kapesníkem! Tentokrát jedu taky:) A jak to všechno začalo? Vlastně stejně, jak to u nás vždycky začíná: našli jsme levné jízdenky. Velmi levné jízdenky - zpáteční za 200 Kč. To se přece nedalo nevzít!

Čtvrtek Žlutý autobus nás vyplivl asi v osm ráno na konečné metra. Naše první seznámení s Paříží proto probíhalo pod zemí. Vcelku rychle jsme pochopili, že když se mluví o Paříži jako o multikulturním městě, je to skutečně pravda. Během prvního dlouhého přesunu jsme zjistili, že Francouzi jsou vášniví čtenáři. Téměř každý cestující si v metru čte. A téměř každý cestující v jiném, rodném jazyce. Arabština, turečtina, komix bez písmenek (asi nějaký negramotný cesující)… U metra se ještě na chvíli zastavím, protože mě skutečně nadchnulo. Svojí rozlehlostí, propojeností sítě (metro má 14 linek a každá z nich se asi tak s deseti dalšími na své trase potkává, většinou jen s jedním přestupem se dostanete, kam potřebujete) a také důmyslným systémem jízdenek. Jízdenku vstrčíte do otvoru turniketu, ten jej vcucne, vyplivne o kus dál a otevře vrátka do metra. Z metra se vychází řes fotobuňku - železná vrata vás vypustí ven. Stejně jako všude jinde se i v Paříži najdou tací, kterým zrovna chybí v kapse euro a půl, a tak se snaží systém všemožně přelstít. Přeskakování turniketu nevyžaduje vláštní atletické nadání. Průměrně zdatný opičák by to zvládl. Nevýhodou této metody je ale opovržení ze strany všech čestných Francouzů s jízdenkou v ruce. Když náhodou uvidíte nevinně vypadající fotobuňkové dveře zaseknuté v poloze otevřeno a napadne vás jimi projít opačným směrem, než kterým je to obvyklé, radíme vám: nedělejte to. Dveře o vás totiž moc dobře ví a své železné čelisti sklapnou dřív, než stihnete říct „au“. Tyto zkušenosti nejsou naše vlastní, pouze jsme je odkoukali od ostatních cestujících v metru. My jsme raději investovali do desíti kusů jízdenek za 10,1 €. Simon: metro na pneumatikach i na kolejich

Rovnou z metra jsme zamířili k našemu hotelu, který se nacházel na Rue l'Arc de Triomphe. Tříhvězdičkový hotýlek byl rozkošný, pokoj jsme měli malý a celý růžový a rozkvetlý jako jarní louka (kytičky byly bohužel jen namalované). Romantika:) Trošku nás ale zarazilo, když jsme na dveřích hotelu uviděli cenu za pokoj: 150 €. Sakra, měli jsme ho mít za 27 € na osobu a noc, ne? Nakonec jsme ale zjistili, že díky tomu, že v zimě není turistická sezóna a že jsme hotel rezervovali po internetu, je cena pokoje skutečně o dost nižší. Když vezmeme v úvahu, že průměrná cena za dorm je 20 € na osobu, 27 € za pokoj je dost pohoda:) I když je ten pokoj růžový s kytičkama. Jedna věc nám v našem hotelu přišla dost zvláštní: nikdy jsme se nesetkali dvakrát s tím stejným recepčním…

Naše první procházka Paříží vedla kolem Vítězného oblouku přes Champs Elysée k Seině a Eiffelovce. Chudák Šimon byl lehce zklamán, protože Eiffelovka nesvítila červenou barvou, jak si ve svých tajných snech představoval (asi na něj nějak zapůsobil ten růžový pokoj). Protože ale počasí nebylo nic moc, nechali jsme výstup nahoru až na sobotu. Další zastávkou byla Invalidovna, kde jsme si prohlédli vzorně seřazená děla na nádvoří, prohlídku Napoleonovy hrobky jsme si pro tentokrát odpustili. Radši jsme využili chvíle, kdy vysvitlo sluníčko, a vyblejskli jsme si Invalidovnu zvenčí.

Následně jsme zamířili do Lucemurských zahrad (Jardin du Luxembourg), kde jsme úspěšně našli kešku a kde jsem se pokoušela o rozhovor ve francouštině s majitelkou kiosku:) Nejen v Lucemburských zahradách, vlastně po celé Paříži pořád potkáváme spoustu běžců. Francouzi běhají kdekoli - v parcích, po licích, pod Eiffelovkou… A taky asi kdykoli (i v pracovní době). Abychom nasáli tu správnou atmosféru Latinské čtvrti, museli jsme navštívit aspoň jednu z mnoha kaváren (trochu nás ale zklamali, protože neměli croissanty). Večer jsme se ještě prošli po několika bulvárech, prohlídli si chrám Notre Dame a muzeum Louvre zvenčí a pěšky došli až do hotelu. Když jsme naši trasu tohoto dne vylíčili kamarádům, docela jim spadla brada, kolik jsme toho nachodili. No, a nám večer málem upadly nohy! A na druhý den jsme se poučili:)

Pátek Hned po probuzení nám počasí moc nepřálo a spravilo se to až odpoledne. Po včerejších zážitcích jsme hned zrána nasedli na metro a dojeli až k Notre Dame, kterou jsme si chtěli vyfotit ještě za dne. Navíc jsme taky chtěli najít Point zéro - tedy dlaždici s bronzovou hvězdicí nacházející se před chrámem. Od tohoto místa se oficiálně měří všechny vzdálenosti od Paříže. Hned nato jsme investovali do koupě deštníku, protože se nezdálo, že by mělo přestat pršet. Metrem se přesunujeme k Montmartru, kde chceme omrknout především chrám Sacre Coueur, ale protože pořád ještě prší, jdeme se nejdřív schovat do hospody na oběd. Lokál jsme vybrali skutečně dobře - nejen kvůli jídlu, ale také kvůli skvělé servírce, která nás po celou dobu bavila. Po obědě konečně přestalo pršet, takže jsme si mohli Sacre Coeur užít v plné kráse. Uvnitř zrovna probíhala mše, proto jsme si interiér prohlídli jenom zběžně. O to víc jsme si ale užili prohlídku dómu. Je to vlastně taková okružní cesta po všech věžích a ochozech chrámu. Jsou tady k vidění krásné výhledy na celou Paříž. Celá obchůzka nám trvala asi hodinu, protože jsme se prostě nemohli vynadívat. V zahradách pod Sacre Coeur nás na odchodu chytl nějaký týpek s požadavkem, abychom mu půjčili prst… No, tenhle fígl už známe od Vojty, který potom za slušivý náramek dal bůhvíkolik euro. Chudák pán tedy odešel s nepořízenou. Ale asi zase tak špatně na tom nebude - řekla bych, že je to pro něj i bez našeho finančního příspěvku docela dobrá brigáda.

Chvíli jsme jen tak trajdali po nedalekých uličkách, když jsme narazili na výprodej v obchodě s oblečením. Asi pět říčných žen se přehrabovalo v krabici s hadrama, pokřikovaly na sebe a vypadalo to skoro jako národní sport. Šimon tím byl dost pobaven, vyfotil pár fotek, ale už mě táhl na (z jeho pohledu) největší highlight dnešního dne. Ano, jedná se o slavný Moulin Rouge. Dlouhatánská fronta před vchodem naznačovala, že zájem je o něj skutečně obrovský. Mlýn svítil do noci, lopatky se točily a já jsem už popoháněla Šimona zase na jinou atrakci. A zase se vlastně jedná o ženskou - tentokrát o Monu Lisu v Louvru. Předešlý den jsme totiž zjistili, že v pátek po sedmé (nebo osmé?) hodině večerní je Louvre studentům přístupný bezplatně. V muzeu se nachází veliká sbírka umění - ať už jde o malířství, sochařství či architekturu (jde samozřejmě o zmenšené modely) a jistě není v lidských silách projít expozici na jeden zátah. Přestože jsem si dopředu naplánovala, které epochy bych tentokrát chtěla vidět, zanedlouho se můj plán rozplynul - muzeum má totiž několik pater, spoustu propletených chodeb a schodišť… Takže jsem se nakonec úspěšně ztratila.

Informace v textu ve zkratce:

  • lístek na metro stojí 1,50 €. při nákupu 10 lístků vyjde jeden na 1,10 €.
  • Lístek se cvaká pouze při stupu do metra, potom už je jedno, jestli objedete celou Paříž, nebo příští zastávku vystupujete.
  • Rezerovat hotely či hostely přes internet předem se skutečně vyplatí - a taky se vyplatí je rezervovat dostatečně dopředu.
  • Eiffelovka má šedou barvu (zblízka by se dala považovat i za hnědou)
 
cesty/male_akce/pariz_2008.txt · Poslední úprava: 2008/07/07 16:05 autor: srerucha

TOPlist