Orava 2001

aneb Ajeto ide východno

Jako náhradní program místo cesty do Rumunska si letos skupinka cestychivých vybrala Slovensko, konkrétně úsek slovensko-polské hranice mezi Čadcou a vodní nádrží Orava. Z Brna jsme vyráželi v šesti lidech (jak se to vezme…), tedy Akil, Athaj, Daisy, Permoník, Poppy a Wheb , jednoho dne velmi brzy z rána. Po dojetí na místo jsme se vesele vydali vzhůru. Neměli jsme mapu, takže nám nic jiného nezbývalo. Nebloudili jsme ale dlouho, protože jsme záhy narazili jak na turistickou značku, tak i na rozcestník, který již ukazoval k místu, které jsme na mapě měli. Tak jsem pokračovali, stále víceméně do kopce, směrem k prvnímu významnému kopci, zvanému Velká Rača.

První den utíkal nějak rychle, takže k Rači jsme nedošli a museli hledat ubytování dříve. To se také ukázalo, že nebude tak jednoduché, jak se zdálo. Jako střechu nad hlavou jsme zvolili PE plachtu zelené barvy o rozměru 4 x 5 metrů, jako základy pak cca 15 metrů PHŠ. Vařič jsme s sebou měli, ale vždy jsme radši rozdělali oheň. Ten večer jsme tedy pojedli a po pro některé problematickém uložení ke spánku nakonec i ulehli.

Další den jsme konečně zdolali Veľkou Raču, která nás ještě několikrát překvapila veselými mezikopečky a sedýlky, která nás snesla o několik desítek metrů dolů. Nakonec jsme ale vyšplhali až nahoru a po pasové kontrole jsme se mohli kochat výhledem na davy turistů v polobotkách, dělníky kopajícími jámu, odpadky a jinak vcelku povedený výhled kolem.

Dál jsme pokračovali po hřebeni s cílem dojít co nejblíž ke zdroji potravin, který jsme se chystali přepadnout den poté. Navečer, nedlouho poté, co jsme opustili hlavní hřeben, jsme narazili na místečko, které nás svým vzhledem nakonec přesvědčilo, že tady chceme spát. Představte si takovou krásnou hrazděnou chaloupku s doškovou střechou, za ní mladý les, okolo chalopky travička, nedaleko studánka. No a teď si to stejné představte o nějakých 50 let později - chaloupka polozbořená, zaplivaná, všude odpadky, střecha nefunkční, z lesa je hvozd, jen studánka stále produkuje. Přesně zhruba tak vypadal náš squat. Uléhání zase probíhalo v pohodě, jenom někteří zase nemohla najít spacák a strašila za to ostatní.

Pak nastal 3 krizový den. Měli jsme naplánovaný lehčí program, takže jediný časový pres byl poránu, kdy jsme spěchali nakoupit. Pak již volným tempem do muzea Kysuckej dediny, kde také jezdila historická úvraťová železnička, která však bohužel zrovna „nepremávala“. Po prohlídce historických budov jsme se rozloučili s Permonem a Daisy, ještě jim nacpali do batohů co nejvíc našich věcí, a po obědě jsme se vydali zpět směrem k hranicím, poblíž kterých jsme třetí krizový den zdárně zakončili.

Čtvrtý krizový den byl celý ve znamení mírných kopečků nahoru i dolů, takové ticho před bouří, které nás čekalo v příštích dnech. Nejvýznamějsší událost toho dne bylo zdolání kopce s poetickým názvem Úšust.

Dnes, pátý krizový den, byl hlavním cílem kopec Pilsko, jeden z nejvyššsích v této oblasti. Výšku jsme nabírali postupně, místy se brodíce borůvčím. Několik set metrů pod vrcholem se ale cesta začínala více a více klopit a zužovat. Nádherná příroda ostře kontrastovala s lanovkami, horskou vilou na polské straně, kolem které bylo seskupeno množství lídí, kteří zpívali, až se Pilsko zelenalo, a s davy turistů. Drápali jsme se tedy dále až k turistickému rozcestníku pod vrcholem, kde byla největší koncentrace lidí a po další průběžné kontrole jsme se přešli až na téměř opuštěný vrchol, kde jsme si dopřáli oběd a šlofíka.

Sestup byl naopak velmi prudký, a člověka hřálo u srdce těch několik lidí, které potkával. Největší překvapení přišlo až dole, kde jsme vyšli na silnici, ale díky hraničnímu přechodu asi 20 metrů v Polském výsostném území. Snažili jsme se dělat jako by nic, ale neúspěšně. Odchytl nás polsý pohraničník, zkontroloval nás, předal nás dalšímu, ten nám sebral pasy a odešel. Po chvíli nám pasy vrátil a zavolal na nás třetího kolegu, který nás pokáral a vyhostil zpět na Slovensko. Šli jsme tedy dál, opět do kopce. Během posledního úseku dnešní cesty jsme byli svědky zajímavého přírodního úkazu: Všude kolem nás bily blesky, na protějších svazích byly vidět provazce vody padajíci k zemi, ale nám se to celou tu dobu vyhýbalo - skončili jsme úplně suší. Pátý krizový den nebyl nakonec tak krizový, zvlášť díky tomu, že jsme se mohli večer vykoupat, dokonce pod tekoucí vodou.

Po včerejším menším výstupu nás čekala nejvyšší hora Oravských Beskyd, Veľká Babia Hora (1725). Opustili jsme pěkné stanoviště u řeky a vydali se směrem na východ k hranicím, které jsme na několik kilometrů opustili, čímž jsme se připravili o možnost dosáhnout nejsevernějšího bodu Slovenska. Chtěli jsme totiž šetřit síly na nejvyšší vrchol naší poutě.

Cesta ubíhala skvěle, urputně jsme stoupali a sledovali ubíhající vegetační stupně. Tak jsme se dostali až na Malou Babou horu, která se submisivně krčí ve stínu té velké. Nádhera, jen ty davy turistů byly strašně otravné. Na Malé jsme dali první záchranou porci čokolády a vyrazili vstříc vyšším cílům. Jak už to tak bývá, museli jsme nejprve spadnout několik desítek metrů do sedla, a pak už nám nic nebránilo šplhat po kamenitých cestách až na samotný vrchol. Lidí tam bylo více než požehnaně, Václavské náměstí se svými davy lidí je proti tomuto místu spíš evoluční omyl. Naštěstí jsme nalezli pěkný přírodní zákop, který nás chránil jak před zimou, tak před turisty a mohli jsme se spokojeně naobědvat.

Protože co jde nahoru, musí i dolů, vydali jsme se po chodníku V.I Lenina dolů směrem na Oravskou Polhoru. Sestup byl okořeněn naučnou stezkou, která nám svými stanovišti posloužila i jako krátký odpočinek. Sestup jsem zakončili na ostrově obkopeném rameny jedné z místních bystřin.

Dnešním cílem byla vytoužená Oravská přehrada. Za pomoci místní autobusové linky jsme dorazili do okresní vesnice Námestovo, která leží hned u přehrady. Po doplnění zásob na poslední hodiny výpravy jsme obcházeli přehradu s cílem najít místo, kde strávíme vytoužený odpočinek. To jsme našli a několik hodin tam opravdu strávili. Přehrada byla velkým zklamáním. Mnoho lídí, hluk kolem, špína, odpadky, to všechno byly okolnosti, které nás vyhnaly od přehrady dál, až do vesnice pod Oravským hradem. Tady jsme si zjistili odjezdy vlaků zpět do vlasti, otvírací dobu na hradě a šli jsme najít místo k poslednímu přenocování. To bylo tentokrát trošku problematické, a poslední noc byla poněkud rozlámaná…

Poslední den jsme navštívili výše zmíněný Oravský Hrad. Pokud někdy zavítáte do těch míst, určitě si ho nenechte ujít. A pak už jenom cesta zpátky, trmácení vlakem s několika přestupy. Ještě se domlouváme na zítřek na odvážení věcí a zpívání a prcháme domů.

Co závěrem? Výlet se nám poněkud zkrátil, nakonec jsme chodili jenom čistý týden. Zažili jsme několik zklamání (železnička, přehrada), viděli jsme krásnou přírodu, dali si trochu do těla, ale hlavně, a to je asi nejdůležitější, jsme byli v pohodě.

 
cesty/male_akce/orava_2001.txt · Poslední úprava: 2006/09/13 16:53 autor: srerucha

TOPlist