Velebity 2001

Jako každý rok se i letos našla skupinka odvážlivců z řad našeho střediska a jejich kamarádů, která měla touhy si vyrazit na výšlap. Dlouho dopředu jsme věděli, že naším cílem bude jedna ze zemí bývalé Jugoslávie, že se tedy přidáme k zástupu Čechů, kteří v létě míří do Chorvatska. Ke trojici Akil, Wheb a já (Athaj) se přidal ještě Mašík z patnáctky a můj teď již bývalý skorospolužák Michal (někteří si ho mohou pamatovat, jak se vloni stavoval za mnou na táboře).

Jednoho krásného a teplého rána jsme tedy nasedli do vlaku směrem na Budapešť, kde jsme přesedali na vlak do Záhřebu. Během cesty někteří z nás porovnávali naše vlastenectví s tím maďarským, někteří doplatili na to, že slanina v rozpáleném kupé českých a italských vlaků velice rychle zkazí. Objeli jsem Balaton, soucitně jsme pokývali hlavou nad rumunskými dělníky vyhoštěnými z Chorvatska a chvilku po půlnoci jsme už byli v Záhřebu. Po překonání drobných komunikačních problémů jsme sehnali místní tvrdou měnu a mohli jsme vesele pokračovat dále na jih. Tento poslední vláček měl tu výhodu, že po chvilkové manipulaci se sedadly se jsme vytvořili obrovské letište pokrývající celé kupé. Kromě bdícího Akila jsme se všichni oddali několika málo hodinám posilujícího spánku.

Nakonec jsme se ve čtyři ráno ocitli ve vesnici jménem Vrbovsko, která byla nástupním místem pro naše další putování. Vydali jsme se tedy přes vesnici hledat místo, kde složíme naše cestou utrmácené údy, a po několikerém brodění vysokou trávou s bodláky a šplhání do stráně jsme našli příhodný kus lesní cesty. Naštěstí jsme nakonec ulehli pod keř akácie, díky čemuž jsme mohli vyspávat až do pozdního dopoledne.

Ráno, nebo spíše dopoledne, se část vydala zpět do vesnice shánět mapu. Výsledkem byla okopírovaná automapa v měřítku 1:300 000, kterou nám okopírovala jedna ochotní paní v pobočce jakési instituce. Prozkoumali jsme tedy situaci a vydali se nejpravděpodobnějším směrem do kopců. V poslední civilizaci jsme dobrali vodu, nevěda že na dlouhou dobu naposled.

Po chváli chůze po klasické chorvatské horské cestě (1), kdy jsme někteří marně přemýšleli nad významem značek „MINE“ nakreslených na skále jsme narazili na turistickou značku a na rozcestník. Ukazoval mimo jiné na kopec s poetickým názvem Bjela Kosa, který byl na naší mapě a dokonce podle mapy naším směrem. To byl počátek největší zrady …

(1) V chorvatských horách mají cesty takovou zvláštní vlastnost: vedou buď nahoru nebo dolů. To není samo o sobě tak neobvyklé, ale tady je to dotažené téměř k dokonalosti - po cestě dlouhé 15 kilometrů vedoucí na vrchol jdete opravdu celou cestu do více či méně prudkého kopce a neztratíte „ani metr“.

Cesta ubíhala a klikatila se vzhůru do kopců. Okolní lesy vůbec nevypadaly, že jsme o nějakých pár stupňů zeměpisní šířky na jihu. Les zatím skýtal dostatek stínu, občas zavanul jemný větřík, takže ani teplota pro našince vcelku nezvykle vysoká se dala bez vážnějších problémú vydržet. Ačkoliv se na nás okolí tvářilo nadmíru svěžě - listnaté stromy hustý hustý podrost tvořily téměř jednolitou masu - člověk oken nezahlédl kapku vody. To bás ale v tu chvíli nijak netrápilo, protože patnáct litrů vody na našich zatím neznavených hřebetech nám připadalo jako absolutní bezpečí a luxus.

O něco dříve než hlásaly časové údaje na turistických rozcestnících jsme se vydrápali na kopec, který se zdál být Bjelou Kosou. Poměrně pěkný výhled do okolí nám kazilo akorát obrovské hejno muchniček, kterých tam na hmotnost bylo nejspíše více než nás. Vrcholová kniha sice udávala jinou výšku než naše mapa, ale to jsme svorně považovali zadrobný nedostatek naší automapy. Po chvíli, jen co jsme nabrali trochu sil, jsme se vydali hledat chatu, která měla být nedaleko od Bjele Kosy a měla nám poskytnout zabezpečení na příští noc.

Že je něco špatně jsme usoudili v okamžiku, kdy jsme po hlavní cestě, která měla vést nedaleko od našeho cíle, došli na dno závrtu, kde cesta končila. Jediný orientační bod byl vysílač na jednom ze sousedních kopců. Ten na naší mapě sice nebyl, ale ztotožnili jsme jej s jedním, ze kterého měl být dobrý rozhled do okolí. Takže jsme si stále mysleli, že víme, kde jsme.

Následovala asi hodina různého hledání cesty, domýšlení, vykládání mapy, uvažování na jak dlouho nám zbývá voda a chůze. Skončili jsme až za šera na úbočí kopce pod oním vysílačem. Jednotlivci ještě podnikali krátké průzkumy do okolí, ale vcelku rezignovaní jsme usínali s tím, že ráno je moudřejší večera.

Otázka, kde udělali soudruzi ze strany chybu, byla zodpovězena jakmile jmse vystoupali posledních několik desítek metrů na kopec k vysílači. Zde, poblíž brány byl kámen se jménem kopce a jeho namořskou výšku. Byli jsme asi na druhé stran pohoří než jsme byli doposud přesvědčeni. Nalezli jsme na mapě i kopec, který byl onou Bjelou Kosou, na níž jsme se den předtím nechali žrát od mušek. Rozhodli jsme se po jakési silnici vydat zpět do Vrbovska, odkud jsme den předtím vyrazili. Minuli jsme ceduli, která hlásila, že jsme prošli a nejspíše i spali v minovém poli a vesele si to hrnuli směrem k civilizaci. Po několika hodinách cesty jsme dorazili až na železnični stanici, kde jsme strávili několik hodin jídlem, pitím, koupáním, regenerací, kupováním jízdenek (2) a čekáním na vlak, který nás měl odvézt vstříc dalším a lepším zážitkům…

(2) Chorvatští železničáři nejspíš mají nedostatek jízdenek, protože po požádání o dvě poloviční jízdenky vzal pán v pokladně klasickou kartónovou jízdenku, na kterou u nás už moc nenarazíte, a nůžky, kartónek přestřihl a každému dal jednu polovinu. Nakonec proč ne, že.

Jediná nepříjemnost narušující naše plány se objevila po chvilce jízdy místním osobákem. Vlak zastavil ve stanici v půli cesty a dále nejel. Při pátrání proč tomu tak je jsme ve vyvěšeném jízdním žádu objevili poznámku drobným písmem, která hlásala, že vlak v létě jezdí jenom do půli své trasy. Opět poněkud rozmrzelí jsme rozhodli ke stopu, který měl být v těchto končinách poměrně spolehlivým dopravním prostředkem. Rozdělili jsme se na dvě úderné skupiny a vyrazili jsme směrem na jihozápad.

Naším cílem bylo přímořském městečko Senj. Ukázalo se, že stopování není tak slavné, jaké mělo být. Sice hned u vlakového nádraží jsme chytli auto, které nás vyložilo u hlavní silnice, ale pak už bylo hůř. Na silnici plné zákrut nebylo mnoho míst, kde by ochotný motorista byl schopný zastavit, a ještě méně jich poskytovalo stín, který byl pro nás nezbytný předpoklad k přežití. Čekali jsme dlouho, minuty se táhly jako celá věčnost. Nakonec jeden zastavil a nutno říci, že to byla dostatečná kompenzace za dlouhé čekání - klimatizovaná Bora, která nás dovezla dobrých stopadesát kilometrů téměř až na pláž, do přímořského letoviska Crikvenica, kde nás dělilo posledních několik desítek kilometrů do našeho cíle.

V rámci zmírnění teplotního šoku (z příjemných 15 stupnů v autě do cca 40 stupnů ve stínu) jsme se prodrali davem lidí na pláži a poprvé okusili mořskou koupel. Bylo již pozdní odpoledne, tak jsme opustili pláž a začali se shánět po nějaké dopravě do Senje. Po neúspěšném stopu jsme sedli na autobus, který nás dovezl až do městečka zaslíbeného. Mezitím jsme se dozvěděli, že druhá skupinka dorazila do Rijeky a pokračovat bude až ráno.

Prohlédli jsme si městečko, poseděli v jedné z nesčetných zahrádek s obsluhou a vydali se směrem za město najít místo na spaní. Bohužel silnice, kterou jsme se vydali, vedla údolíčkem, kolem kterého se do výše zvedaly kamenité stěny, porostlé subtropickými křovinami. Nakonec jsme už téměř zoufalí začali šplhat na jednu z nich a ulehli na taková místa, kde by si člověk za normálních okolností stěží sedl. Po skromné večeří jsme ulehli a snažili se spát.

Ráno jsme byli atrakcí pro řidiče projíždějících kamiónů a místních, kteří chodili na hřbitov upravit hroby rodičů. Protože je v Chorvatsku volné stanování a bivakování zakázáno, urychleně jsme se zvedli a vypakovali se pryč. V aleji na lavičce jsme uvařili puding ke snídani a šli na pláž, kde na nás již měli čekat Wheb s Mašíkem, kteří už také dojeli. Poseděli jsme u moře, pokoupali, doplnili tenčící se zásoby pečiva a vyrazili zase na cestu.

Dalším milníkem na naší cestě bylo sedlo a vesnička Oltari ležící asi deset kilometů od moře ve výšce nějakých 1100 metrů, která bylo nástupním místem na hlavní hřeben Velebitů. Znamenalo to posunout se cca 8 km po pobřeží, rozloučit se na nějaký čas s mořem a začít stoupat k výšinám. Teploměr hlásil 38° ve stínu, na stromech se nehnul ani lísteček - nejvyšší čas vyrazit. Znovu se dělíme na dvě skupiny a vyrážíme na jih.

Tentokrát jsme měli výrazně méně štestí a taky trpělivosti. Nakonec jsme se vydali pěšky podél mořského pobřeží, po uzoučké Adriatické magistrále, kudy proudily stovky aut v obou směrech. Po cestě jsme zastavili na skalnatém pobřeží a schladili svoje přehřáté organismy. Kousek před vesnicí Sv. Juraj, odkud vedla silnice do hor, se odpojil i můj spolužák Michal, který zanechal při koupání na skalisku prstýnek, se kterým se nehodlal rozloučit. S Akilem jsme tedy ještě jednou opláchli naše zmožené tělesné schránky a pokračovali jsme dál.

Již po několika minutách nám zastavila otřískaná zchátralá cisterna s neméně zchátralým řidičem. Nechali jsme se popovézt asi o kilometr dál, kde řidič idbočoval z cedsty, aby vylil obsah cisterny na doutnající místní skládku. Posadili jsme se pod keř a čekali na další dobrodince. Čas ale ubíhal a nás opouštělo nadšení. Aut jezdilo zoufale málo, každý akorát mávnul, že dnes nebere. Polovinu provozu tvořila ona zchátralá cisterna, která neúnavně jezdila od moře ke skládce a zpátky. Pro onoho řidiče bylo hašení skládky zjevně zaměstnání na každé lézo. Alespoň na nás vždy zamával. Mezitím došla zpráva od Wheba s Mašékem, že jsou již nahoře na Oltari, z projíždějícího auta nám zamával i Michal. Pomalu nám docházela trpělivost - začalo se připozdívat, měli jsme poslední dva litry vody, všichni ostatní byli již určitě na místě, jenom my jsme tvrdli na silnici nedaleko skládky a daleko od cíle.

Po dobré dvou a půl hodině sezení u silnice padlo rozhodnutí zdolat serpentiny po vlastních. Cestu před námi bylo odhadem 8 km silnice a několik výškových set metrů. Po několika kilometrech jsme narazili funkční studnu, která navzdory pokročilému období sucha oplývala dostatkem vody.

Jelikož náš poslední padesát stupňů teplý litr vody nám neskýtal záruku, že budme mít co pít v případě, že někde zatmíme a nenajdeme zbytek výpravy, udělali jsme si malou zastávku.

Asi pět vteřin poté, co jsme zašroubovali poslední láhev s vodu jsme zaslechli přijíždějící auto. Ačkoliv jsme po zkušenostech toho odpoledne v úspěch nedoufali, vrhli jme se k silnici a rezignovaně mávali. Jaké bylo naše překvapení a úleva, když zastavil. Byl to postarší manželský pár ze Slovinska, jeli zrovna na víkend na chalupu do hor. Asi jsme vypadali hodně sklesle, protože nás dovezli až do Oltari, i když sami mířili jinam. Měli jsme ještě víc štěstí, než jsme mysleli - podle tachometru se původních osm kilometrů protáhlo asi na dvojnásobek. Naše uspokojení kulminovalo, když jsme po chvíli našli ležení rozité zbytkem naší výpravy, kde se zrovinka podávala večeře a hned na to, jako zákusek, teplý spacák a hluboký spánek.

Nazítří ráno jsme po rychlé snídani vyrazili po dlouhé době opět do kopců. Prašnou cestu, která vedla naše kroky ze začátku záhy vystřídala uzounká pěšinka vinoucí se skrz lesy po úbočích stále výš a výš. Pak jsme začali míjet i skalky, sem tam se vyloupl úzký průhled na moře a mořské pobřeží, a nakonec jsme vylezli na první vrchol Severních Velebitů, k planinarskej kuči Zavižan. Zde jsme se vmísili mezi ostatní turisty, kteří si k chatě vyjeli autem a po náročné cestě odpočívali. Jelikož i naše žaludky se začaly ozývat, dopřáli jsme jim něco stravy, zdlábli jsme i vrcholovou prémii (čokoládu Orion 100g) a hojně se kochali výhledem na moře a ostatní okolní krajinu.

Když jsem se všeho nabažili, vyšli jsme k nedalekému Botaničkému vrtu. Botanički vrt je krasový závrt, podobný stovkám jiným závrtům po celých Velebitech. Jeho zvláštnost ale spočívá v něčem jiném:

To byl takhle jednou jeden profesor, který měl moc rád kytičky a stromky, hlavně ty velebitské. Jeho životním snem byla botanická zahrada, kde by rostly všechny rostliny z jeho oblíbených hor. Závrt mu poskytl pro takovou zahrádku ideální prostředí - pro každou kytičku tam bylo místo s přesně takovou teplotou, vlhkostí a expozicí, jakou kytička potřebovala. Pak milý profesor celý život přesazoval roslinky do své zahrádky, která nyní dokumentuje flóru celých Velebitů. U vrtu je například i mapa celé zahrady v měřítku zhruba 1:200. Jediné, co nám kazilo dokonalý požitek byly popisné cedulky, které byly pouze v chorvatštině a latině.

Zbytek dne jsme pokračovali poměrně pohodlnou cestou dále po hřebeni, až jsme došli k obrovské louce, v jejímž rožku stála taková malá boudička. Z ní se vyklubala další turistická ubytovna, Velký Lubenovac. Zde jsme, vyjímečně ještě za světla, rozbili tábor a dopříli si další ávku jídla, pití a odpočinku. Také jsme si družne popovídali s chatařem a jeho rodinou, která tam byla zrovna na prázdninách. Chatař, nebo možná taky správce, byl pomenší mužík neurčitého věku, zarostlý od hlavy až k patě. Doporučil místa v okolí, kam se stojí za to podívat, daroval nám mapu okolí a spoustu dalších drobností. Takže pokud někdy budete mít cestu kolem, tak se určitě na Lubenovacu zastavte.

Po klidné noci, kterou nakrátko přerušilo pouze drobné mrholení,m které nás přesvědčilo postavit stany, jsme ráno zanechali většinu výstroje svému osudu a vydali se na jednodenní okruh po okolí. První částí trasy bylo krasové území, kde se dosyta vyřádili jedinci s kamzičími geny v krvi. Pro nás obyčejné smrtelníky to ale bylo něco poměrně nezvyklého. Celé dopoledne jsme tedy chvílemi šplhali po skalnatých srázech, pak zase z jim podobných padali strmě dolů, balancovali nad propastmi na chodníčku uzkém tak akorát na chodníček a nebo se prodírali soutěskami.

Jako místo k obědu jsme si vybrali jeden z vrcholů, z kterého podle mapy mohl být pěkně vidět celý kras. Když jsme došli na rozcestíčko, odkud měla odbočovat značená cesta na vrchol, našli jsme pouze značku, která padala do propasti hluboké cca 150 metrů. Tehdy jsme si uvědomili, že ne vše, co se na mapě tváří jako kopec kopcem ve skutečnosti je. V prvím momentě jsme chtěli propast ignorovat, ale když někdo z nás na dně strže zahlédl cosi, co se podobalo jeskyni, zvědavost překonala lenost a šli jsme dolů. Cesta s námi spadla velice záhy až na dno, kde končila u námi spatřené jeskyně. Vešli jsme dovnitř a zamrazilo nás… Dno jeskyně bylo totiž pokryto vrstvou sněhu, který zde nejsíš vegetil po celý rok. Celá jeskyně se svažovala až k místu, kde byla kapající vodou vyhloubená jáma hluboko dolů. Po dostatečném pokochání a zkoulování jsme pooběvali a vyšli vstříc dalším zážitkům.

Toho odpoledne nás čekal ještě sestup z krasu, při kterém i kamzíkům začaly protestovat nohy. Dále jsme se chtěli podívat na jednu z největších propastí na světě, která má být přes 1350 metrů hluboká. To ale přepokládalo překonat sedlo a vyšplhat se na vedlejší hřeben. Cesta byla opět na způsob, že volně pohozená hromada kamenů je schůdnější, a jako perlička byl poslední ůsek cesty, který byl 400 metrů vzdušnou čarou a stoupal do výše 400 metrů. Nakonec jsme ale vylezli, pokochali se a počali se navracet zpět.

Další ráno jsme ukázali záda Lubenovacu a nastoupili na dvoudenní pouť po hlavním hřebenu Severních a Středních Velebitů. Cesta, po které jsme šli, se jmenovala Premužičeva sťaza. To byl zase takový nadšenec, který měl rád Velebity. Tak zase celý život chodil po horách, sbíral kameny a stavěl z nich chodníčky. Z hřebenu bylo krásný výhled na nižší kopečky, mořské pobřeží i na moře samotné. Avšak narozdíl od nižších nadmořských výšek byla na kopcích poměrně snesitelná teplota, občas zafoukal i větřík.

Noc jsme strávili v bývalé osadě, po které zbyly pouze kamenné základy baráků a studny. Chvíli jsme se odhodlávali se ze studny napít, ale nakonec jsme našli jednu poměrně čistou, ze které jsme vodu nabrali a spotřebovali.

Druhý den k poledni jsme odbočili z hřebenovky a začali sestupovat do údolí, k moři. Prostřšdí se začalo zvolna měnit v subtropické, rostlinkám ztloustly listy a narostly ostny. Tak jsme se potáceli dolů po kamenitém úbočí skrz ostnaté keře, teplota stále stoupala, prostě procházka růžovým sadem. Po několika hodínách jsme se sešli na adriatické magistrále (3) u benzínové pumpy, promočení až na kost a upečení zároveň. Přepadli jsme záchodky, kde jsme vypili asi 15 litrů vody. Další štace bylo naložení našich ztahaných člověků do slané vody a další jejich smažení na sluníčku.

(3) Adriatická nebo taky Jadranská Magistrála je uzounká silnice, která se vine podél pobřeží od Rijeky až po Dubrovník. Má jednu nepříjemnou vlastnost: strašně špatně se na ní stopuje.

Poslední etapou naší cesty byla údolí Malé a Velké Paklenice. Paklenice jsou hluboké skalnaté kaňony, zařezávající do okolních skal. My jsme takhle z rána vyrazili k Malé, která není turisticky natolik atraktivní, jako její Velká sestra. Kaňonem jsme se drali k vrcholu, připadali si opět spíš jako kamzící. Jediná zrada Malé Paklenice byla voda. Protože jsme byli ze všech stran ujišťováni, že je v kaňonu spousta vody, nebrali jsme moc velké vodní zásoby. Skutečnost byla trošku jiná - v Malé jsme našli jednu studánku, která byla zašitá v malé jeskyňce kousek od cesty. Poměrně vyschlí jsme vyšplhali celou Malou, až k místu, kde jsme chtěli překonat kopeček, co nás dělil od Velké.

Kopec připomínal spíše hromádku kamení. Když jsme konečně spadli k potoku, který protéká Velkou, vrhli jsme se do něj a pili a pili…. Po chvíli jsme usoudili, že by bylo dobré pusti i nějakou vodu dále do údolí. Pak už nás čekala pouze cesta po „dálníci“ Velkou Paklenicí dolů, skrz davy turistů. Dali jsme sbohem Paklenicím, a pomalu se začali v duchu loučit.

Druhý den ráno jsme se opět rozdělili na dvě úderné skupiny, určili si sraz po prázdninách v Brně a vyrazili na cestu domů. Různými cestami jsme se ale nakonec sešli o dva dny později navečer v autobuse na lince Zagreb - Brno, který nás dovezl až domů…

A nezapomeňte mrknout jak se v chorvatsku spí :-)

 
cesty/chorvatsko_2001/povidani.txt · Poslední úprava: 2006/09/08 19:20 (upraveno mimo DokuWiki)

TOPlist